7. kapitola
NEBEZPEČNÉ SETKÁNÍ
Aiko vyšla ze školy sama. Mix měla zase rande s Shinem, a tak se s Ai rozloučila ještě na chodbě před třídou. Aiko se loudala k bráně, která označovala vstup a výstup ze školního pozemku. A právě tady, před bránou, ji čekalo velice nepříjemné překvapení. Její otec. Jako obvykle byl opilý a smrděl cigaretovým kouřem a alkoholem víc, než bylo únosné. Aiko na moment vyděšeně vykulila oči, ale rychle se vzpamatovala, a šla dál, jako by si ho nevšimla.
„Ani tatínka nepozdravíš?“ zaskřehotal její otec.
Aiko ho ignorovala. Zrychlila chůzi. Její otec šel za ní. Popadl ji za zápěstí a škubl s ní k sobě.
„Pusť mě!“ Aiko se mu snažila vytrhnout, ale byla příliš slabá. Nedokázala se mu ubránit. A nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Třída, kde byla Aiko, měla dneska o hodinu zkrácené vyučování. Jako jediná třída na škole. A všichni už byli pryč, zůstala tam jenom pomalá Aiko.
„Co po mně chceš?“
„Nemám rád neposlušné dcery. Vrátíš se domů!“
„Nevrátím! Pusť mě!“
Otec ji neposlouchal. Táhl ji za sebou směrem k domu, kde Aiko ještě minulý týden bydlela. Teď už se tam ale za žádnou cenu nechtěla vrátit. Nevěděla, co má udělat. Přestože byl její otec namol, pořád byl o hodně silnější než ona. Otec ji schválně táhl zapadlými uličkami, aby si jich nikdo nevšiml a nemohl Ai pomoct. Ty uličky Aiko neznala. Byly zapadlé a úzké, ale i přesto byly čisté. Konečně se zastavil. Před jejich domem. Vtáhl Aiko dovnitř, zabouchl dveře a zamkl. Aiko měla oči plné strachu, pozorovala, jak otáčí klíčem a brání jí v momentálně jediné únikové cestě. Tušila, co bude následovat. Tohle nechtěla už nikdy zažít. Nedokázala se pohnout z místa. Otec jí věnoval vražedný pohled a mrštil s ní o zeď.
„Co si o sobě sakra myslíš?! Jsi jenom děcko, nemáš právo jen tak odejít z domu! Zůstaneš tady, dokud to já uznám za vhodné! Neopovažuj se znovu utéct!“ řval na ni.
„Nezůstanu tady!“ vyhrkla. Já už sem nepatřím! U Yamata jsem doma, ne tady! Neudržíš mě tady! Uteču, i kdybych měla lézt komínem!
„Jestli utečeš, přísahám, že to bude to poslední, co uděláš! Jsi moje dcera! Já rozhodnu o tom, kde a s kým budeš bydlet! A právě teď říkám, že budeš bydlet tady se mnou!“
„Ne!“
„Cos to řekla, spratku?!“ Otec jí vrazil facku. A tím to ani zdaleka neskončilo. Aiko byla přitisknutá ke zdi, neměla kudy utéct. Otec ji několikrát praštil tlustým koženým řemen, kopal ji, mlátil. Aiko se skrčila do malého klubíčka. Do očí se jí nahrnuly slzy.
Yamato…Takahiro…maminko…
Další rána způsobila, že se jí posunul šátek, kterým zakrývala rudý flíček na krku. Aiko si ho přitáhla zpátky.
„Ale, ale! Tak ty už máš i kluka? Jsi nějaká až moc živá! Vzpamatováváš se moc rychle! Měl bych tě trochu zkrotit, mladá dámo!“ prohlásil její otec, když upřel své malé krysí oči na flek na krku své dcery. „Od kohopak je? No? Co mi na to odpovíš?“
„Že tě to nemusí zajímat.“ odpověděla tiše Aiko.
„Cože?! Nejsi nějaká drzá?! Jako tvůj otec mám právo to vědět! Musím to vědět!“
„Nemáš žádné právo! Do toho, od koho to mám, ti nic není! Nedokážeš se postarat ani o sebe, tak nevidím žádný důvod, proč bych tady měla zůstávat!“
„Opravdu ti budu muset ukázat, kdo je tady pánem domu.“
„Nejsem tady doma.“
„Na to, že jsi byla pryč tak krátkou dobu, říkáš samé podivné věci!“ Chytil ji za vlasy a táhl ji nahoru po zdi. „Tak?!“
Aiko pořád mlčela. Otec s ní znovu praštil na zem.
„Když to nešlo po dobrém, tak to půjde po zlém! Původně jsem tohle v plánu neměl, ale když jinak nedáš.“
Aiko vyděšeně pozorovala, co dělá. Klekl si nad ni, ruce jí hrubě chytil za hlavou.
„C-co to děláš? Pusť mě, to bolí!“ Aiko se vrtěla, mrskala sebou, ale bylo to k ničemu.
„Řekla sis o to!“
„Pusť mě!“
„Ale no tak. Od něho ses nechala a já nemůžu? To by nebylo fér, nemyslíš?“ Obličejem se stále přibližoval k ní, druhou rukou si rozepínal kalhoty.
„Nech mě! Smrdíš!“ Aiko odvrátila hlavu stranou. Nedokázala se na něho podívat. Hnusil se jí.
„Bude se ti to líbit. Věř mi.“
Nenechám se znásilnit mým odporným otcem! Nedovolím mu to! Nevzdám se!
„Přestaň se bránit, nebo tě to bude bolet. To nechceš, že ne?“
Jediný, koho tady bude něco bolet, jsi ty! Aiko vymrštila koleno a trefila s ním svého úchylného otce do odhaleného rozkroku. Otec ji okamžitě pustil a přitiskl si ruce na udeřené místo. Aiko se rychle zvedla a běžela ke dveřím. K její smůle tam nebyl klíč.
Sakra! Co teď? Kam ten klíč dal? Nemám čas ho hledat! Třeba ho má u sebe v kapse. Ne, nebudu ho prohledávat. Při pomyšlení, že by se ho ještě musela dotknout, se jí udělalo zle. Přeběhla do vedlejší místnosti, kde byl její otec. Popadla láhev ležící na stole, a když se k ní otec přiblížil, praštila ho s ní po hlavě. Otec se bezvládně svalil na zem. Aiko rychle zapomněla na klíč, našla si jinou cestu pryč. Vyskočila otevřeným oknem a utíkala, jak nejrychleji mohla. Přestože tam už od malička bydlela, v těchhle uličkách byla poprvé v životě. Zastavila se a zadýchaně se rozhlížela kolem sebe. To tu někdy bylo? Kde to vůbec jsem?
Chvíli jí trvalo, než se odtamtud vymotala, ale nakonec se dostala až tam, kde už to dobře znala. Hřbetem ruky si otřela slzy, trochu si upravila oblečení a klidně zamířila domů. K Yamatovi domů. Doufala, že se jí nebude nikdo na nic vyptávat. I fyzicky byla v hrozném stavu, ale snažila se aspoň navenek působit mile a vyrovnaně, aby v lidech nevyvolávala podezření. Takhle to vypadalo, že třeba jenom někde uklouzla a spadla. Ale aby toho pro dnešek nebylo málo, potkala šílenou sousedku. Usmála se na ni, jako by se nic nestalo, ale v ten moment pro ni bylo nesmírně těžké vykouzlit tak bezstarostný úsměv. Sousedka si ji zkoumavě prohlížela, ale když se Aiko pořád usmívala, nakonec se jí naštěstí na nic nevyptávala. Přece jenom věřila, že je Aiko z psychiatrického ústavu. Aiko si odemkla, vešla a zase za sebou zamkla.
„Ai? Jsi to ty?“ křikl z obýváku Yamato, když uslyšel bouchnutí domovních dveří. Zvedl se a šel za ní na chodbu. „Dneska ti to trvá nějak dlo-“
Zarazil se, když uviděl, v jakém je stavu. Špinavá, udýchaná, vyděšená, oči pořád vlhké od slz.
„Aiko!“ zděsil se. „Co se ti proboha stalo?“
Aiko se k němu vrhla a pevně ho objala.
„Yamato…on…chtěl…chtěl mě znásilnit!“ vzlykala.
„Kdo?“
„Otec! On…odvlekl mě k sobě a…zase mě zmlátil a pak…uviděl ten…uviděl ten cucflek a…pokusil se…mě znásilnit!“
„Ten zmetek…!“ zavrčel Yamato.
„Yamato…“ Aiko zatínala pěsti, svírala v nich Yamatovo tričko, které mu zároveň máčela slzama.
„Kde je?!“
„Doma, ale-“
„Zabiju ho!“
„Yamato…nikam nechoď!“
„Aiko-“
„Prosím!“
„Dobře. Zůstanu s tebou.“ ztišil hlas a jemně ji pohladil po vlasech. „Šššš. Neplač.“ uklidňoval ji.
Aiko se k němu přitiskla ještě těsněji.
„Už se nemusíš bát. Tady ti nikdo neublíží. Už jsi v bezpečí.“
„Yamato…“
Yamato ji vzal do náruče a vynesl ji nahoru. Zamířil s ní do jejího pokoje.
„Chci se vykoupat.“ zakňučela Aiko a podívala se na Yamata smutnýma očima. Tím pohledem týraného jehňátka.
Yamato se usmál a změnil směr. Posadil Aiko na vanu, zacpal vanu a pustil vodu. Posadil se vedle ní. Aiko se na něho znovu podívala.
„Už můžeš jít. Zvládnu se vykoupat, aniž bych se utopila.“ usmála se. Tím se mu snažila jemně naznačit: ‚Vypadni. Na to, abys se mnou byl ve vaně, je ještě moc brzo.‘
„Dobře.“ Yamato se zvedl, odešel z koupelny a zavřel za sebou dveře. Sešel dolů, vytáhl z kapsy mobil a vytočil Takahirovo číslo.
Řekl mu všechno, co mu řekla Aiko. Takahira to samozřejmě rozzuřilo. Když Yamato zavěsil, vzal lístek a napsal: ŠEL JSEM KOUPIT NĚCO NA VEČEŘI. Jen pro případ, že by ho Aiko hledala.
Ve skutečnosti se ale vydal na policii. Chtěl, ne musel udat otce Aiko. Nemohl dovolit, aby jí někdo tak ubližoval. A je jedno, jestli je to její otec nebo kdokoli jiný.
Mám sto chutí ho zmlátit stejně tak jak on Aiko. Ale…kdyby se to Ai dověděla, jenom by jí to ublížilo a nebylo by to k ničemu dobré. On by si to stejně nepamatoval, kdyby byl namol a Aiko by se pak ode mě mohla znovu odstěhovat. Kdo by taky chtěl bydlet s násilníkem? Dalo mi hodně práce přesvědčit Takahira, aby ho nešel zmlátit on, že by to Ai ublížilo, tak to teď nesmím udělat ani já.
---o něco později---
Yamato už byl doma. Na policii ho vyslechli a slíbili, že s tím něco udělají.
„Ai?“ zavolal ji.
Neodpověděla mu.
Že by už spala?
Zašel se podívat do jejího pokoje. Nebyla tam. Zkontroloval i svůj pokoj. Ale ani tam nebyla.
Kde může být? Byl jsem pryč přes dvě hodiny, není možné, aby ještě byla ve vaně, dyť ta voda už by musela být studená. Ale co když…? Co když to už od začátku plánovala…? To snad ne! Yamata napadaly ty nejhorší možnosti. Bez zaklepání vtrhl do koupelny. Aiko byla ještě ve vaně. Oči zavřené, nehýbala se.
„Aiko!“ Yamato s ní zatřásl.
Aiko prudce otevřela oči a přitáhla si nohy k hrudi.
„Co tady děláš?!“
„Myslel jsem…že ses utopila.“
„Proč bych se měla topit?“ nechápala.
„Když jsem sem přišel, nehýbala ses, tak jsem myslel…“
„Proč jsi sem přišel?“ zkoumavě na něj pohlédla.
„Jsi tu už přes dvě hodiny…zdálo se mně to divné.“
„Aha. Usnula jsem. Ale příště aspoň zaklep. Jestli nezaklepeš a jen tak sem ještě jednou vtrhneš, budeš toho litovat.“
Yamato se usmál. Ona se opravdu vzpamatovává hodně rychle.