6. kapitola
SEN
…
Aiko se procházela před velkou starou budovou s rozbitými okny. Všude byla tma. Ticho. Nikde nikdo. Aiko neměla tušení, jak se tam dostala a co tam dělá. Najednou se z tmy vynořila nějaká postava. Aiko strachem bilo srdce jako splašené, nebyla schopná sebemenšího pohybu. Osoba se přiblížila a Aiko už jí viděla do tváře. Okamžitě ten obličej poznala. Byla to její mamka.
„M-mami…?“ zeptala se tiše. Nevěřila vlastním očím. Vždyť přece…její mamka…
„Ano.“ usmála se na ni a zastavila se u ní.
Aiko měla nepopsatelnou radost, že svou milovanou mamku zase vidí. Chvilku si bezstarostně povídaly a smály se jako dřív, když byla Aiko malá. Aiko už ani nepřišlo divné, že je na takovém místě. Jejich hlasy ale přerušily bolestné výkřiky žen. Aiko trhla hlavou dozadu. Za nimi se plížily rudé plameny. Aiko na ně chvíli jen zírala, než jí došlo, co se děje. Plameny už olizovaly budovu, před kterou stály. Aiko zpanikařila a nohy se jí začaly samy od sebe pohybovat směrem od ohně.
„Mami!“ zakřičela.
„Nedělej si starosti, běž!“
Aiko poslechla. Věřila jí. Utíkala pořád rychleji, ani se neohlížela. Po chvíli běhu se zastavila. Byla sama. Zadýchaně se rozhlížela kolem sebe. Mamka neběžela za mnou?
„Mami! Kde jsi?“ křičela z plných plic. Někdo jí položil studenou dlaň na rameno. Vyděšeně sebou cukla a otočila se k té osobě. Doufala, že je to její mamka. Zklamání na sebe ale nenechalo dlouho čekat. Za ní stála žena středního věku, ale její mamka to nebyla.
„K-kdo jste?“ vykoktala Aiko.
„Neboj se.“ bylo jediné, co jí žena odpověděla.
„Neviděla jste tu někde moji mamku? Je zhruba stejně stará jako vy a-“
Žena ji nenechala domluvit. „Není oběšená?“ Byla stále klidná. Nic ji nevyvedlo z míry.
Aiko se zděsila. Vystoupila na schody před polorozpadlou budovou, která nápadně připomínala tu, před kterou stála se svou mamkou. To, co viděla, jí vyrazilo dech. Oheň hořel v kruhu, uprostřed něhož byla postavená šibenice. Aiko pomalu sjížděla očima dolů a modlila se, aby ta záhadná žena neměla pravdu. Ukázal se ale pravý opak. Na tlustém provazu se houpala její mamka. Aiko viděla jenom hlavu, ale i to stačilo k tomu, aby na pár vteřin zapomněla dýchat.
„MAMI!!“ zakřičela a z očí jí vytryskly slzy.
Z očí i úst její mamky stékaly pramínky krve. Z očí jí vymizela barva, vyplňovalo je jenom bělmo, mírně protkané krvavými nitkami. Vlasy měla rozcuchané a zasukované. Ve tváři ďábelský škleb, pokožku zašedlou a popraskanou. Z ohně se ozývaly hlasité ženské výkřiky.
„Sleduju tě…!“ ozvalo se jakoby přímo za Aiko. Pomalu otočila hlavu. Nikdo za ní nebyl. Dokonce i ta záhadná žena byla pryč.
…
„Mami!“ vykřikla.
Prudce otevřela oči a vymrštila se do sedu. Byla celá zpocená, udýchaná a oči měla zalité slzami. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Byla ve svém pokoji u Yamata doma. Všude byla tma, noc. Byl to jenom sen! Jenom sen! … Ale bylo to tak skutečné! Nedokázala zadržet slzy. Tma, ticho…Ne, už ne! Aiko se natáhla pro botu a mrštila s ní po vypínači. Ke svému štěstí se trefila a místnost zalilo oslňující světlo. Aiko chvilku jenom seděla na posteli a klepala se strachem, pak si lehla a pokoušela se znovu usnout. Zírala do stropu a počítala ovečky, ale strach, že se jí bude zase zdát ten sen, jí v tom usnout. Aiko se pomalu posadila, spustila nohy z postele na zem a postavila se. Vycupitala z pokoje, když už byla na chodbě, natáhla ruku a zhasla v pokoji světlo, rychle přeběhla k Yamatovu pokoji, potichu otevřela dveře a vplížila se dovnitř. Nezapomněla za sebou zase zavřít. Doťapkala až k jeho posteli a vklouzla k němu pod peřinu. Dávala si pozor, aby ho nevzbudila. Marně. Yamata probudil už její výkřik, když se probouzela. Jakmile ucítil její přítomnost, otočil se čelem k ní a usmál se.
„Copak?“
„J-já…nechtěla jsem tě vzbudit. Gomen.“
„To nic. Zdálo se ti něco?“
„Mm-hm.“
Yamato se přetočil nad ni, jednou rukou se vedle její hlavy zapíral o postel. Sklonil se k ní a políbil ji. Prsty volné ruky jí přejel po rameni a stáhl jí ramínko nátělníku. Pomaloučku sjížděl rty po její čelisti až na krk. Důkladně ho prozkoumával rty. Při tom jí vyslékal nátělník, čímž ji přinutil zvednout ruce nahoru. Chytil jí je nad hlavou a znovu ji začal líbat na krku. Aiko lehce zaklonila hlavu a nechala ho dělat, co se mu jen zachce. Rukou jí přejížděl od ramene až ke kolenu, tam se zastavil, chytil ji za lýtko a ovinul si její nohu kolem boku. Rukou jí přejížděl po stehně. Nahoru a dolů. Pořád dokola. Odlepil se rty od jejího krku, na kterém zůstalo pár tmavých flíčků, a milimetr po milimetru jimi sjížděl dolů. Povolil sevření ruky, kterou jí držel ruce nad hlavou, aby mohl sjet co nejníž a nic mu v tom nebránilo. U kyčlí se zastavil a vracel se zase nahoru. Dvěma prsty ji jemně chytil za bradu a políbil ji. Přesunul rty k její klíční kosti. Jazykem jemně objel její vystouplé kontury. Rukou ji hladil po boku. Když už se ji chystal znovu políbit, vyvlekla jednu ruku z jeho sevření a položila mu dlaň na hrudník, aby ho zastavila.
„Nelíbí se ti to?“ podíval se na ni nechápavě.
„Yamato…“ chtěla něco namítnout, ale rychle si to rozmyslela a pomalu spustila ruku z jeho hrudi.
Yamato se usmál a políbil ji. Aiko ho hladila po zádech, prsty mu vjížděla do vlasů. Yamato se od ní odlepil a převalil se na bok. Aiko udělala to samé. Konečky prstů jí přejížděl po rameni. Zadívala se mu do očí a položila mu ruku na tvář. Yamato ji něžně vzal a políbil ji do dlaně. Propletl si prsty s jejími a usmál se. Aiko se mu stulila do náruče a spokojeně zavřela oči. Cítila se u něj v bezpečí. Věděla, že když je s ním, nikdo jí neublíží. Nebála se, že se jí zase bude zdát ten sen. Byla s Yamatem. To jí stačilo.
„Miluju tě.“ zašeptal a políbil ji do vlasů.
„Mmmm.“ zavrněla sladce Aiko.
---ráno---
Aiko pomalu otevřela oči a převalila se na druhý bok, aby se mohla podívat na budík. Bylo jí totiž podezřelé, že je venku takové světlo. 8.06 – 6 minut po začátku vyučování.
„COŽE?!“ zařvala Aiko a vyletěla z postele.
Yamato něco nesrozumitelně zamumlal a natáhl se po budíku. Špatně ale odhadl šířku postele a překulil se na zem.
„Zaspala jsem! Nestíhám!“ křičela Aiko. Rychle na sebe navlékla školní uniformu, vyčistila si zuby, sebrala z kuchyně nektarinku, zakousla se do ní, aby měla volné ruce a mohla si obout boty a hodit na rameno batoh s věcmi. Zastavila se před zrcadlem na chodbě. Na krku měla malý zarudlý flíček jako vzpomínku na včerejší noc. Chňapla šátek, který ležel na botníku, a omotala si ho okolo krku. Rychlostí světla vystřelila ze dveří. Celou cestu do školy běžela. Dala svůj osobní rekord – nachystaná a ve škole za neuvěřitelných 11 minut. Bez klepání vtrhla do třídy, zadýchaná, ale s úsměvem.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, zradil mě budík.“ omluvila se s úsměvem učitelce a zapadla na své místo vedle Mix. Vesele ji pozdravila, vyhrabala v batohu učebnici a sešit a nakukovala k ní do učebnice, aby zjistila, na kterou stránku si ji má otevřít. Zatímco listovala svou učebnicí, Mix si ji zkoumavě prohlížela. Něco se jí nezdálo.
„Máš podezřele dobrou náladu na to, že je ráno a přišlas pozdě.“ oznámila jí podezřívavým tónem.
Ai se na ni podívala a úsměv se jí ještě rozšířil.
„Myslíš?“
To už bylo opravdu divné. Mix se zaměřila očima na šátek, co měla Aiko na krku.
„Není ti v něm horko?“ divila se.
„Ne. Bolí mě v krku.“ vymýšlela si Ai.
„Vážně? Dyť je léto.“
„No a?“ Ai moc dobře věděla, kam tím Mix míří. Doufala, že jí ten šátek neserve před celou třídou.
„V létě nikdy nachlazená nebýváš. A navíc jsi až moc vysmátá na to, že by tě mělo bolet v krku. Neschováváš náhodou něco?“ Mix se ďábelsky usmála a už se natahovala po šátku, aby jí ho strhla z krku. Aiko ale pohotově zareagovala a slabě ji bouchla po ruce. To jen podpořilo Mixinu schovávací teorii. Odtáhla se od Aiko a obě se věnovaly výuce. Jakmile ale zazvonilo na přestávku a všichni se vyhrnuli na chodbu, servala jí Mix šátek bez jakéhokoli varování.
„Já to věděla!“ ušklíbla se, když uviděla, co Ai skrývala.
Aiko na ni vyplázla jazyk a vytrhla jí šátek z ruky. Znovu si ho omotala kolem krku.
„Kaye a Mitsuki ani slovo! Ani nikomu jinému. Ani Shinovi!“ kladla jí Aiko na srdce.
„Rozkaz, šéfe!“ Mix se zamyslela. „Ale proč nechceš, aby někdo věděl, že spolu chodíte?“
„Protože kdyby se dověděli, že u něho i bydlím, udělali by z toho, kdo ví co.“
„Proč jsi mi neřekla hned, že spolu chodíte?“
„Kdy hned? Dyť jsme teprve včera v noci-“ Aiko se zarazila. Uvědomila, jak divně (a hlavně úchylně) to vyznělo. „N-ne! Já jsem nemyslela TO! Špatně jsi to pochopila!“ bránila se hned.
„Já jsem to pochopila dobře. Tys to divně řekla.“
„No dobře. Ale opravdu jsme nedělali to, co si myslíš, že jsme dělali!“
„A co jste teda dělali?“
„To ti to mám popisovat tady?“ zašklebila se.
„Ehm…radši mně to nepopisuj vůbec. Myslím, že se bez toho docela dobře obejdu.“
„Mix! Říkám, že jsme spolu nespali!“
Parta kluků, kterou Aiko předevčírem potkala před kinem, právě vcházela do třídy, když uslyšeli, co Aiko říká. Zarazili se ve dveřích a zvědavě na ni pohlédli. Toru se tvářil, jako že nic neslyšel. Mix naznačila Aiko, aby se ohlédla. Ai pootočila hlavu dozadu a nasadila andělský úsměv.
„Já si nemyslím, žes s ním spala.“ dodala tiše Mix.
Aiko se otočila zpátky k ní.
„A co tě teda napadlo?“
„Mě? Nííc.“ zavrtěla hlavou, ale Aiko si všimla jejího ďábelského úsměvu, který se před ní snažila skrýt.
„Nemůžeš mluvit trochu tišeji?“
„Oni už to stejně ví.“ pokrčila Mix rameny a pustila se do psaní domácího úkolu, co měla mít hotový na další hodinu.
„Míix!“ zakňučela Aiko.
„Co je?“ zeptala se její kamarádka, aniž by zvedla oči od úkolu.
„Já s ním vážně nespala.“ přesvědčovala ji.
„Já ti věřím.“
„Tak jo! Vyhrálas! Řeknu ti, co se dělo.“ povzdechla si poraženě Ai.
Mix najednou ožila. Vyletěla na židli a otočila se k Aiko; seděla rovně, jako by měla v zádech pravítko, a nedočkavě se na Aiko dívala. Aiko byla přinucena jí popsat celou včerejší noc. Neodpustila si samozřejmě ani ten sen, protože věděla, že Mix se – stejně jako Ai – bojí klaunů, dřevěných loutek a panenek s velkýma očima.
