2. kapitola
ŠOK HNED PO RÁNU
Aiko vzbudilo hlasité nadávání. Yamato vtrhl do jejího pokoje.
„Vstávat!“ zařval.
Aiko se přetočila na břicho a schovala hlavu pod polštář, aby ten křik nemusela poslouchat, a v klidu spala dál.
„Vstávej!“ nedal se Yamato odbýt.
Aiko ho ignorovala. Dál spala. Když nereagovala ani na třetí pokus, serval z ní Yamato peřinu. Ani to ovšem nezabralo. Vzbudit Aiko byl skoro nadlidský úkol, na který existovalo jediné správné řešení. Ale Yamato dostal ďábelský nápad. Odešel do koupelny, peřinu nechal na zemi mezi dveřmi. Sotva odešel, Aiko se se zavřenýma očima doplazila na konec postele jak had, peřinu si vzala zpátky, přikryla se a lehla si od úplně stejné pozice jako předtím. Yamato se vrátil do pokoje se skleničkou ledové vody v ruce.
„No počkej.“ zamumlal škodolibě.
Znovu z ní strhl peřinu, vůbec mu nebylo divné, že je zase přikrytá, a hrkl jí na záda ledovou vodu. S Aiko to ani nehlo. Byla zvyklá, že ji tak doma Takahiro budíval každý den. Yamato naštvaně zafuněl a zase odešel, tentokrát do kuchyně.
Tentokrát se vrátil s kořeněnku v ruce. Byl v ní pepř (jak originální). Dřepl si vedle její hlavy a začal jí jemně potírat rty pepřem. Aiko si rty nejdřív jen trochu olízla a zaprskala. Yamato se spokojeně usmál a nanesl jí na ústa další vrstvu ostrého koření. Aiko už si to nenechala líbit a kousla ho do prstu, tak jako to dělávala Takahirovi. Nedělalo jí problém trefit se i se zavřenýma očima. I Takahiro to používal jako jednu z mnoha budících metod, které už ztrácely na účinnosti. Yamato zakňučel a ucukl od ní.
„Však já tě vzbudím, jen počkej.“ Hlasitěji pokračoval: „Dala by sis kakao, princezno?“
„Jo. A anglickou snídani do postele, prosím.“ zazněla tichá odpověď.
Dokonce i tohle na ni její bratr často zkoušel. Ani to už ovšem nezabíralo. Yamato už nevěděl, co udělat, aby ji dostal z postele. Pak si ale vzpomněl, co mu o ní Takahiro kdysi říkal. Po ránu nesnáší světlo. Stačilo, aby rozsvítil – to ji vždycky probere. A to taky udělal. Aiko něco nesrozumitelně zamumlala (pravděpodobně zanadávala) a posadila se na posteli.
„Do pěti minut ať si dole, nebo budeš dneska umývat a utírat všechno nádobí sama.“
Aiko si promnula oči, aby zjistila, kdo je ten bezcitný člověk, co ji tak drasticky vzbudil. Nahmatala vedle své postele tričko. Nějak se jí podařilo se do něho hned napoprvé obléct. V tu chvíli jí bylo úplně jedno, že ho má naruby a že má hlavu v rukávu, jednu ruku v otvoru na hlavu a druhou ruku pod tričkem. Na několikátý pokus si oblékla i kalhoty (a správně!). Pomalu se dotáhla k zábradlí. Sedla si na něho a sjela dolů. Zabrzdila o Yamata, který zrovna stál u výstupu z jejího expresu. Obličejem mu vrazila do zad tak silně, až měla pocit, že si snad zlomila nos. Udělala krok stranou a Yamato se na ni podíval. Nadzvedl jedno obočí.
„To vždycky po ránu vypadáš takhle?“
„Cože? Jaké berle?“ zeptala se Aiko ospale a zahučela do hlubin gauče, obličejem dolů.
Yamato obrátil oči ke stropu. „To bude ještě zajímavé.“
„Jak to, že už jsi vzhůru?“ chtěla vědět Aiko a líně se přetočila na bok.
„Už? Je půl druhé!“
„Ráno?“ zamrkala.
„Odpoledne!“ Obdivuju tě, Takahiro.
„A prozradíš mi, proč mě budíš tak brzo?“
„Brzo?!“
„Jo.“ zamumlala ublíženě.
„Sousedka mě udala.“ vyvalil na ni bez nějakého okecávání.
„Za co?“ zeptala se naprosto v klidu Aiko.
„Za únos a znásilnění!“
„Ty úchyle! Koho jsi proboha znásilnil?“ probrala se okamžitě Aiko.
„Nikoho!“
„A unesl?“
„Nikoho!“
„Tak proč tě udala?“
„Kvůli tomu, jak ses na mě včera věšela a…těm modřinám.“
„Ona žárlí?“ Aiko se zase úplně zklidnila.
„Na modřiny?“
„Ne! Na to, jak jsem se na tebe věšela.“
„Ne.“
„Tak proč tě udala?“
„Už jsem to říkal! Myslí si, že jsem tě unesl a znásilnil!“
„Hm. Když už tě udala…neměla by spíš říct, že jsem znásilnila já tebe?“ uvažovala. „Já bych si to tak určitě myslela, být na jejím místě.“
Yamato si schoval obličej do dlaně.
„Sousedka mě udala za znásilnění a ty řešíš, že to udělala špatně?“ nechápal.
„Detaily jsou důležité.“
„Jaké detaily?! Dyť nikdo nikoho neznásilnil! Ani já tebe, ani ty mě!“
„Tak v čem je problém?“
„Že mě udala!“
„Když tě udala, tak proč jsi ještě tady?“
„Ty jsi teda milá.“ zavrčel. „Protože jsem jim to všechno rozumně vysvětlil a taktně jsem podotkl, že moje sousedka je šílený domýšlivý detektiv!“
„A tos mě jako budil jen kvůli tomu?“
„Jak jen kvůli tomu? Udala mě kvůli tomu tvému dokonalému plánu, jak se zbavit sousedky!“
„Můj plán byl BEZCHYBNÝ! Ale tvoje sousedka v něm očividně nějakou chybu našla…“
„Jak mohl být bezchybný, když v něm našla chybu?!“
„Tak to fakt netuším. Asi je geniálnější než já.“
„Ještě to tak. Už nikdy, NIKDY se nesnaž zbavit mojí sousedky.“
„Nemusíš na mě řvát, já nejsem hluchá!“
Yamato si jenom poraženě vzdychl a věnoval Aiko utrápený pohled.
„Aspoň si sprav to triko.“
Aiko se na svoje tělo zkoumavě podívala.
„Jéé!“ Vysoukala se z trička a snažila se přijít na to, jak ho obléct správně.
„Nemůžeš se oblékat ve svém pokoji?“
„Proč? Tobě to vadí? Jsi gay? Nemáš rád ženy?“
„Nejsem gay! Jsem na holky! Ale kdyby sem vtrhla sousedka, už bych to neukecal.“
„Aha.“ Aiko konečně přišla na tu správnou možnost, jak obléct tričko. Yamato si musel uvařit kafe na uklidnění. Aiko ho při tom pozorovala. Yamato se znovu obrátil k ní.
„Zítra ráno mám schůzku se svým editorem.“
„Neměls ji mít dneska?“
„Byl jsem na policii! Musel jsem ji přeložit.“
„Aha.“ pípla. „Bylo to důležité?“
„Ne tak, abych to nemohl o den odložit.“
„Gomen.“
Yamato se na ni překvapeně podíval. Nečekal, že by se omluvila.
„Tvoje sousedka je očividně hodně…staromódní…a…Nepracovala u FBI?“
Yamato se rozesmál. Přesně věděl, že se na něco podobného zeptá.
„FBI je na ni ještě slabé kafe. Ona je úplně jiná liga. Přece by se nezahazovala s nějakýma super tajnýma agentama, když může sledovat a udávat mě.“ smál se.
„To je fakt. Kdybych byla na jejím místě, taky bych si asi vybrala sledování mladého souseda.“ zakřenila se Aiko. „Je to mnohem zajímavější než pracovat u FBI a sledovat nějaké nájemné vrahy.“
„Nepřestáváš mně udivovat.“ zavrtěl hlavou.
„Třeba chce jenom podpis.“ pokrčila Aiko rameny.
„Podpis?“
„No. To je takové to, co se rozdává na autogramiádách.“
„Já vím co je to podpis!“ ušklíbl se. „Ale proč by chtěla podpis?“
„Spousta lidí chce podpis od někoho slavného.“
„Já nejsem slavný.“
„Přestaň kazit moje dokonalé teorie! Kreslíš mangu, to stačí, aby někdo chtěl podpis!“
„Když myslíš…“ Po tváři se mu rozjel široký úsměv.
„Kdybys neměl uši, tak se ti ta pusa rozjede kolem celé hlavy.“ rýpala Aiko.
Yamatův úsměv zmizel.
„Nechceš jít spát?“ navrhl jí Yamato.
„Ani ne. Když už se ti povedlo mě tak nelidsky probrat, přece nepůjdu znovu spát?“
„Mohla bys.“
„Ty mě tady nechceš?“ udělala na něho oči týraného jehňátka, neměla daleko k tomu, aby ukápla slza. „Já už budu hodná. Slibuju!“ nasadila nevinný úsměv, což Yamata úplně odrovnalo. Začervenal se, nevěděl, co jí na to má říct. Aiko se na něho ještě chvíli dívala tím pohledem, pak se rozesmála. Yamato nechápal, co je tak směšného na tom, že dostane kluka do rozpaků.
„Ty jsi vážně úchyl, Yamato!“ smála se.
Yamato se na ni podíval, v očích malé blesky. Aiko se vrátil ten nevinný pohled a úsměv, kterým ho před chviličkou tak oblbla.
Yamato se rychle vzpamatoval.
„Na to nemám! Je to magor!“ mumlal si pro sebe a vydal se po schodech nahoru. Aiko se tiše zasmála. Takahira někdy taky přiváděla k šílenství, ale časem si na to zvykl a každé rýpnutí a škodolibou poznámku jí oplácel. Aiko se rozeběhla za Yamatem nahoru. Následovala ho až do jeho pokoje. Ve dveřích se zastavila.
„Takže tě nezavřou?“ ujišťovala se.
„To by se ti líbilo, co? Mít celý dům jenom pro sebe.“ Yamato se svalil na postel.
„No…“ Aiko se záhadně usmála a otočila se na patě. Zamířila do svého pokoje, kde sebou švihla na postel a během několika vteřin zase usnula.
Nechápu, jak s ní Takahiro mohl vydržet tak dlouho, aniž by se zbláznil. Ale na druhou stranu…aspoň tu bude živo. Možná až moc…Třeba se časem zklidní, i když tomu moc nevěřím. Ale…je svým způsobem roztomilá.
