11. kapitola
PAMĚŤ
V hotelu, kde se měl Yamato sejít se svým editorem, byl poslední volný pokoj, a tak Yamatovi a Aiko nezbývalo nic jiného, než přežít spolu dva dny na jednom pokoji, spát na manželské posteli. Ani jednomu to ale nedělalo problém.
Aiko Yamatovi dávala instrukce, co má dělat, aby se před svým editorem náhodou neprořekl, že si nic nepamatuje. Yamato všechno, co řekla, poslušně odkýval, jako kdyby měl hlavu na pružince.
---po schůzce---
„Miluju tvou mangu, Yamato.“ lísala se k němu Reina - dcera jeho editora. její otec ji vzal s sebou na schůzku, aby se přiučila, protože v budoucnu chce taky pracovat jako editorka. Po skončení schůzky ho pozvala na drink. Yamato sice odmítl, ale Reina se nedala odbýt a naléhala tak dlouho, dokud nesouhlasil. Teď oba seděli u baru, Yamato mlčel, ještě se ani nenapil, za to Reina tu pusu nezavřela a už si objednávala třetí drink. Pořád se ho na něco vyptávala.
„Máš hodně fanynek?“
„Nevím. Nezajímám se o to.“
„Nezajímáš? Proč?“
„Jsem jenom obyčejný vysokoškolák.“
„Obyčejný vysokoškolák? Znám holky, které by byly ochotné prodat svou babičku za jednu noc strávenou s tebou!“
„Já už mám holku.“
„Aha. Ještě ses ani nenapil. Nechutná ti to?“
„Chutná. Ale…“
„Ale co?“
„Nic. To je jedno.“
„Proč jsi tak protivný? Ještě ses na mě ani nepodíval. To jsi takový na každou?“
„Nevím.“
„S tebou je to těžké.“ vzdychla.
„Hm.“
„Nenakreslil bys mě?“ vrkala.
„Promiň, ale mám hodně práce s mangou.“
„Teď nepracuješ.“
„Nemám u sebe skicák.“ odsekl Yamato. Přestože byl schválně protivný, aby mu dala pokoj, a on mohl jít za Aiko, nedala se odbýt. Byla otravná.
„Můžeme jít k tobě na pokoj.“ nenechala se ničím odradit.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Proč ne? Yamatooo…prosíím.“
„Opravdu ne.“
„Řeknu otci, ať s tebou skončí smlouvu.“ zasyčela úlisně.
„Počkej tady, dojdu si pro skicák.“ odvětil Yamato chladně a zvedl se. Opřel se o berle a vydal se ke svému pokoji. Sakra. Po kom je tak namyšlená? Chudák její otec. Mohl bych se zamknout v pokoji, ale…Nakreslím ji, ať mi dá konečně pokoj, vyděračka.
Reina ho tiše následovala. V očích jí ďábelsky jiskřilo. Yamato otevřel dveře a chystal se za sebou zavřít, ale Reina dveře chytila a vetřela se dovnitř. Až pak zavřela. Yamato se na ni otočil.
„Co tady děláš?“ obořil se na ni.
„Vím, že by ses už nevrátil. Viděla jsem ti to na očích.“
„Vidělas špatně.“ Zamával jí před očima skicákem a chtěl odejít, ale ona se opřela o dveře, aby mu v tom zabránila.
„Co to děláš?“
„Ty víš, že nechci jenom nakreslit.“
„Mně je jedno, co chceš. Jdi si s tím za někým jiným. Já jsem mangak, ne zlatá rybka, abych ti plnil přání.“ Yamatovi už došlo, co má v úmyslu. A věděl, že s berlama se mu jí bude těžko zbavovat. Ženu by v žádném případě neuhodil, ani když šlo o namyšlenou kozu; pořád je to žena.
„Ale té své bys přání splnil, že?“
„To je něco jiného.“
„Ale no tak, Yamato. Já chci tebe. K tomu zlatou rybku nepotřebuju.“ zavrněla, vytrhla mu skicák z ruky a shodila ho na postel.
Yamato se chtěl zase zvednout, jenže Reina si mu obkročmo sedla na břicho.
„Nech toho! Slez ze mě!“
„Yamato, ty toho nech.“
„Mám holku!“
„No a? Není tady.“
„Je tady se mnou. Každou chvilku se vrátí.“
„Ale teď tady není.“ zopakovala Reina a shýbla se k němu. „Co oči nevidí, srdce nebolí.“ zašeptala a kousla ho do ušního lalůčku.
Yamato ji odstrčil, takže na něm zase seděla.
„Nech toho, Reino!“
„Ale no ták! To si říkáš chlap? Máš mě jako na podnose a ty si ani nešáhneš?“
„Říkal jsem ti, že mám holku.“
„A dala ti? Ne, že? Se mnou toho zažiješ mnohem víc než s ní.“ lákala ho.
„Ale já to chci zažít s ní, ne s tebou. Jsi otravná.“
„S tebou není žádná zábava. Jsi protivný. Ale to mi nevadí.“ Snažila se mu vysléct tričko, ale nešlo jí to, protože Yamato odmítal zvednout ruce.
„Reino, okamžitě toho nech. Jdi si to zkoušet na někoho jiného.“ Ale má pravdu…Aiko tady není a nic z toho, co jsem dělal s ní, si nepamatuju. Nemuselo by být špatné si s Reinou užít. Jenom jednou. Aiko se nic nedoví. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Pomalu natahoval ruku ke knoflíčku na její blůzce. Rozepl ho. I druhý.
„Konečně.“ usmála se vítězně Reina, shýbla se k němu a políbila ho.
Yamato se nechal. Rozepl jí i třetí konflíček, ale u čtvrtého se zarazil. Co to sakra dělám? Ne! Stáhl ruku zpátky. Chvilku váhal, jestli má pokračovat nebo ne. Nakonec se rozhodl.
„Ne, Reino.“
Nic netušící Aiko vešla do pokoje, ale zastavila se hned ve dveřích. Na vteřinu ztuhla překvapením, ale pak se vzpamatovala, postavila kávu v kelímku, kterou držela v ruce, na skříňku tak silně, až jí trochu vyprsklo ven. Přišla k Reině, popadla ji za zápěstí a odtáhla ji z Yamata.
„Nešahej na něj. On je MŮJ!“ poslední slovo pořádně zdůraznila.
„Tss! Kdybys nepřišla…“ odfrkla si Reina.
„Vypadni!“ Aiko ji vyvedla z pokoje a zabouchal za ní dveře. Zamkla. Otočila se zpátky k posteli. Yamato se mezitím, co vyváděla Reinu, posadil. Aiko k němu přišla a vrazila mu facku, až mu na tváři zůstal tmavě červený otisk dlaně.
„Mně je jedno, žes ztratil paměť. Já se tě nevzdám.“
„Já nechtěl. Snažil jsem se ji odstrčit.“ Uvažoval jsem o tom. Na chvíli…
„Kdyby ses snažil, už na tobě dávno neseděla. Očividně se ti to ale líbilo.“ Aiko od něho odvrátila hlavu, aby neviděl, že se jí do očí hrnou slzy. Mohla jsem to čekat. Nemám se čemu divit. Ale já toho idiota miluju. Nebavím ho už? Omrzela jsem ho? Ztratil paměť…moha jsem čekat, že už mě nebude chtít.
„Ai…“ Položil jí ruku na rameno. Má pravdu. Kdybych to nechtěl, mohl jsem ji hned odstrčit. Nebyl by to pro mě problém.
„Nešahej na mě!“ setřásla ho ze sebe.
„Já opravdu-“
Aiko se k němu prudce otočila a vrazila mu další facku.
„Aspoň nelži!“
Yamato se zarazil. Díval se před sebe, Aiko jako by tam ani nebyla. Nehýbal se, jenom zíral do prázdna.
„Yamato?“ oslovila ho Aiko.
Nereagoval.
„Yamato!“ zamávala mu rukou před očima. „Jsi v pořádku?“
Proč jí lžu? To jí nejsem schopný říct pravdu? Ne…Bojím se, že by se mnou už pak nechtěla nic mít. I když si nic z toho, co se stalo dřív, nepamatuju, za těch čtrnáct dní, co za mnou chodila do nemocnice…stihl jsem se do ní podruhé zamilovat. Připadá mi to, jakoby jsme se znali roky a ne jenom takovou chvilku. Nechci ji ztratit. Málem jsem ji podvedl s holkou, kterou ani pořádně neznám. Ji, tu která u mě seděla celou noc, tu která za mnou chodila každý den po škole, i když jsem si vůbec nic nepamatoval, neznal jsem ji. Měla se mnou trpělivost.
Yamato rychle zamrkal, se zvrhlým úsměvem se podíval na Aiko. Pomalu se k ní naklonil, povalil ji pod sebe, rty se jí jemně otřel o čelist, vyjel nahoru a zubama zavadil o její ušní lalůček. Jemně za něj zatahal a skousl.
„Nešahej na mě!“ zavrčela Aiko a odstrčila ho.
Yamato se ale jen tak snadno nevzdal. Rukou jí vjel pod tričko, přitiskl své rty na její krk. Vsál kousíček kůže a něžně si s ním pohrával.
„N-nech toho!“ zamumlala přidušeně, rukama se zapírala o jeho hrudník.
„Tohle se ti přece líbí, ne?“ vydechl, když se od ní odlepil. Hned na to si přivlastnil její rty, vsál její spodní ret, pohrával si s ním, kousal do něj, žužlal ho, laskal ho jazykem.
Jak ví, co se mi líbí? Dyť si nic nepamatuje, tak nemůže vědět, co mám ráda. Leda že by…
Rozumné myšlenky ji opustili, když si Yamato proboural cestičku do jejích úst a začal si hrát s jejím jazykem.
Přemýšlel jsem o tom, že bych tě podvedl. Že si nic nepamatuju, mě neomlouvá. Jsem opravdu idiot. Ale miluju tě. Jenže…můžu ti to ještě vůbec někdy říct do očí, po tom, co jsem před chvilkou chtěl udělat?
„Omlouvám se.“ zašeptal a na centimetr se od ní odtáhl.
„Yamato…kdybych nepřišla…udělal bys to? Vyspal by ses s ní? Chci slyšet pravdu. Poznám na tobě, když lžeš, takže se ani nesnaž.“
„Možná.“ zamumlal.
„Možná…“ zopakovala Aiko tiše. „Nesnáším tě.“
Yamato ji znovu políbil.
„Miluju tě.“ změnila rychle názor.
„Taky tě miluju.“