10. kapitola
JAKO DŘÍV
---o 14 dní později---
Yamata už propustili z nemocnice, ale paměť se mu nevrátila. Přesto chtěl, aby se k němu Aiko znovu nastěhovala. Nejspíš na tom měl podíl i jeho zdravotní stav. Měl otevřenou zlomeninu nohy, takže měl sádru, a tak při odchodu z nemocnice dostal berle, kterých se tak dva týdny nezbaví.
Yamato seděl na gauči a pozoroval Aiko, jak chystá večeři.
„Jak daleko jsme se spolu dostali?“ zeptal se jí.
„Hm. Jak ti to mám popsat?“
„Byli jsme spolu v posteli?“
„No…podle toho, jak to myslíš.“
„Spali jsme spolu?“
„Ne.“ Aiko vzala talířky s jídlem a položila je na stolík před Yamata. Posadila se vedle něj a pustila se do jídla.
„Takže jenom mazlení?“
„Mm-hm.“
„Ai…máš mě pořád ráda?“
Aiko polkla a podívala se mu do očí.
„Ještě jedna stupidní otázka a zapomeneš i jak se jmenuješ.“
Yamato se usmál a začal se věnovat jídlu. Její odpověď si vyložil po svém.
Když oba dojedli, odnesla talířky do dřezu, umyla je a podívala se na Yamata.
„Půjdu brzo spát. Jsem hrozně unavená.“ Vyběhla po schodech a zamířila rovnou do koupelny. Shodila ze sebe oblečení a zalezla do sprchy. Nastavila horké vodě obličej. Jestli si nevzpomene…Nevím, co bych dělala, kdyby si nevzpomněl. Ale...on si vzpomene. Udělám všechno pro to, aby si vzpomněl. Vyšla ven, zabalila se do ručníku a šla do svého pokoje. Zatímco si rozčesávala mokré vlasy a hledala něco na spaní, Yamato šel nahoru. Chtěl se jí ještě na něco zeptat. Bez zaklepání vešel do jejího pokoje. Zvyk neklepat mu zůstal i po ztrátě paměti. Aiko stála zády k němu, neslyšela otevírání dveří a bezstarostně ze sebe odmotala ručník a oblékla si krátkou saténovou košilku a kalhotky. Yamato zrudl až za ušima. Při pohledu na její nahé tělo ho napadaly samé zvrhlé věci. Najednou si nemohl vzpomenout, na co se jí to chtěl zeptat. Nic netušící dívka se otočila a šokem vyletěla půl metru nad zem.
„Jak dlouho už jsi tady, třínožče?“
„T-teď jsem přišel.“
„Nelži. Kdybys teď přišel, tak se nečervenáš a nekoktáš. Jsi tu celou dobu, co jsem se převlékala. Že si nic nepamatuješ, ještě neznamená, že mě můžeš očumovat, třínožče.“
„J-já nechtěl. Bylo to omylem. Ale…proč třínožče? Já mám dvě nohy.“
„Dvě vlastní plus dvě berle jsou čtyři mínus jedna nepoužitelná rovná se tři.“ vysvětlovala Aiko, zatímco si stlala postel.
„Složitá matematika.“
Aiko se s úsměvem otočila k němu.
„Ty už se nezlobíš?“ divil se.
„Ne. Už jsi mě viděl bez podprsenky, vlezl si mně do koupelny, tak proč bych se měla zlobit?“
„Škoda, že si to nepamatuju.“ pousmál se smutně.
Ozval se zvonek. Aiko rychle seběhla dolů a otevřela. A nebyl tam nikdo jiný než sousedka. Opět.
„Co potřebujete?“
„Já jen, že jsem vás tady dlouho neviděla, tak jsem se chtěla, podívat, jestli jste v pořádku.“
„Já ano. Nemusíte si o mě dělat starosti. Umím karate, judo a taekwondo.“ usmála se andělsky Aiko na překvapenou sousedku a zavřela dveře. Teď jí bude týden vrtat hlavou, proč jsem řekla ‚Já ano.‘ a ne jenom ‚Ano.‘. Se divím, že si na nás nenajme soukromého detektiva.
„Kdo tam byl?“ ptal se Yamato, který mezitím stihl sejít dolů.
„Sousedka křížená se Sherlockem Holmesem a Jamesem Bondem.“
„Co chtěla?“
„Přišla zjistit, jestli žiju. Neptej se, proč bych neměla žít.“
„Proč bys neměla žít?“
„Nesnaž se mě naštvat.“
„Je pravda, že umíš karate, judo a taekwondo?“
„Ne.“
Yamato znovu zapadl do hlubin gauče. Aiko se posadila vedle něj a vytáhla zpod polštářku hentai mangu. Yamato jí chvilku hleděl přes rameno a zkoumal, co to čte, že je do toho tak zabraná. Nakrčil obočí.
„Nejsi na to moc mladá?“ Vytrhl jí mangu z ruky.
„Dej mi to! Teď se dostávali do nejlepšího!“ natahovala se po něm.
„Nedám. Nechtělas jít brzo spát?“
„Jo, ale chtěla jsem si ještě číst.“
„A nemůžeš si číst nějakou normální?“
„Tahle je lepší! Vrať mi to!“
„To jsem kreslil já?“ divil se Yamato, když si všiml jména autora na obalu knihy.
„Jo.“ Aiko se snažila dostat mangu zpátky, ale Yamato měl prostě moc dlouhé ruce a Aiko na ni nedostala. „Dej mi tu mangu!“ zavrčela.
„Jsi na to mladá!“
„Jsem jenom o tři roky mladší než ty!“
„No a?“
„Řekni mně jeden rozumný důvod, proč bych to nemohla číst!“
„Nechci, abys to četla.“
„Proč?“
„No…prostě nechci.“
„Aha, to je logické. Už mi to vrať!“
„Nevrátím!“
„Prosím!“
„Ne!“
„Proč?“
„Už jsem ti to říkal!“
„Já chci nějaký lepší důvod.“
„Já chci hodinky s vodotryskem.“
„Prosííím!“
„Ne. Jsi na to malá!“
„Malá?“ zasyčela.
„Jo, malá.“
„Nejsem malá! Jenom mladá!“
„Ha! Teď ses přiznala, že jsi na to mladá!“
„Nejsem!“
„Jsi. Tečka.“
„Yamato…“ udělala zase ty psí oči, kterým žádný kluk nedokázal odolat. Ani když ztratil paměť. Aiko se k němu pomalu nakláněla, jako by ho chtěla políbit. Když už byla rty jen centimetr od jeho úst, vytrhla mu z ruky mangu, svalila se na gauč a rozesmála se.
Yamato se ublíženě opřel o gauč.
„To od tebe nebylo pěkné.“ zamumlal.
„No, chudáčku.“ ušklíbla se. „Ale jinak bych tu mangu nedostala.“
„Neměla bys tak mást člověka, který ztratil paměť.“
„Tak já tě matu, jo?“ podívala se na něho, v očích malé jiskřičky.
„Jo.“
„Jak tě může mást někdo, koho v podstatě ani neznáš?“
„Ale říkalas, že spolu chodíme.“
„A myslíš, že jsem nelhala?“
„Ty bys nelhala. Ne mně.“ Postupně hlas ztišoval a přibližoval se k Aiko.
„Myslíš?“ vydechla.
„Vím.“
Byl už jen kousíček od ní. Chystal se jí zajet rukou pod tričko, ale Aiko ho zastavila. Položila mu dlaň na hrudník a podívala se mu do očí.
„Yamato…Něco zkusíš a udělám z tebe puzzle!“
Yamato se usmál a odtáhl se od ní na své původní místo.
„Ai…je pravda, že jsi u mě jednou seděla celou noc?“
„J-jak to víš?“ Aiko sklopila oči a začervenala se.
„Mám svoje zdroje. Chtěl jsem se tě na to zeptat, už když jsem šel nahoru a ty ses oblékala, ale…nějak mi vypadlo, co jsem chtěl.“
„Připrav se na smrt, Takahiro.“ zavrčela Aiko tiše.
Yamatovi zazvonil mobil. Aiko mu ho ochotně podala, aby se Yamato nemusel zvedat z gauče. Yamato to vzal.
Chvilku bylo ticho, pak Yamato párkrát odpověděl ‚Ano.‘ a pak zavěsil.
„Můj editor chce, abych se s ním sešel ohledně mojí nové mangy.“
„Aha. Kdy? A kde?“
„Pozítřku na Hokkaidu. Prý tam má nějaké důležité jednání a nemůže odjet.“
„Aha.“
„No…nejela bys se mnou?“
„Nemůžu, musím do školy.“
„Pozítřku je sobota a v neděli se určitě vrátíme. Školu stihneš. Chci, abys se mnou jela. Přece jen si nic nepamatuju. Nechci, aby se můj editor dověděl, že jsem ztratil paměť. Pojedeš se mnou, prosím? Za to, jaks mě před chvilkou mátla.“ usmál se šibalsky.
„Za to si ale můžeš sám.“ vyplázla na něho jazyk.
„Tak já jsem se sám sváděl, jo?“
„Já jsem tě nesváděla, jen jsem se snažila dostat zpátky tu mangu.“
„Ale nemělo to ke svádění daleko.“
„To teda mělo.“ zakončila Aiko a znovu se pustila do čtení perverzní mangy.