1. kapitola
NOVÝ DOMOV
„Nech ji!“ zastavil Takahiro svého otce, když se chystal praštit Takahirovu sestru Mei. Rozzuřeně se na svého syna podíval a vytrhl ruku z jeho sevření. Aiko se krčila vyděšeně za svým bratrem, doufala, že ji ochrání.
„Zítra se stěhuju a Aiko jde se mnou!“ oznámil Takahiro svému otci. Už měl dost toho, jak je jejich otec pořád bil. Mamka jim před 11 lety umřela na rakovinu. Aiko bylo pět a jejímu bratrovi osm. Po nějaké době od její smrti začal jejich otec pít. Zezačátku chodil domů opitý jenom o víkendech, ale časem se to pořád zhoršovalo. Dospělo to až do bodu, kdy chodil domů namol každý den, a pak ho i vyhodili z práce. Takahiro si musel najít práci, kterou stíhal, i když při tom chodil do školy, aby je uživil, protože když už si jejich otec nějakou práci našel, pokaždé ho z ní do dvou měsíců vyhodili. Aiko s Takahirem mu už několikrát navrhovali, aby se šel léčit, ale on je místo toho začal bezdůvodně bít. Teda…bil jenom Aiko. Na Takahira si netroufl, dovolil si jenom na slabší. Aiko bil jenom když Takahiro nebyl doma. Ale i to bohatě stačilo k tomu, aby měla modřiny po celém těle a ze školy se bála chodit domů, dokud se nevrátí její bratr. Ve škole byla vždycky veselá a zdravě praštěná a občas i dělala problémy, jako každý normální zdravý teenager. Například, když vylomila dveře od třídy z pantů a ony už pak nešly nasadit zpátky. Jakmile začal Takahiro chodit na vysokou, rozhodl se, že se odstěhuje do jiného města, aby to měl blíž do školy a taky proto, že už nechtěl bydlet se svým otcem, a svou sestru chtěl vzít s sebou. Pak ale změnil názor a domluvil se se svým kamarádem, kterého znal už od malička, že u něj bude Aiko nějaký čas bydlet, aby se nemusela loučit se svými kamarády a stěhovat do neznámého města těsně před koncem školy. Jí to sice ještě neřekl, ale byl si jistý, že od svého tyranského otce se určitě s radostí odstěhuje.
„Kam se hodláš odstěhovat?“ houkl po Takahirovi jeho otec.
„To tě nemusí zajímat.“ Otočil se k vyděšené Aiko. „Jdi si sbalit věci, zítra ráno odjíždíme.“
Aiko udiveně přikývla a odběhla do svého pokoje.
„Co si o sobě sakra myslíš?!“ řval na Takahira jeho otec. „Myslíš si, že ji dokážeš uživit?!“
„Doteď jsem dokázal uživit ji, sebe i tebe. Tak proč bych to neměl zvládnout, když se budu starat jenom o ni a sebe? To ty jsi ten, kdo se o ni nedokázal postarat! Je mi jedno, jestli se ti to líbí nebo ne, Ai prostě pojede se mnou! Kam, to ti může být úplně jedno!“
„Jsi jenom arogantní spratek. Vy se ještě oba rádi vrátíte, až nebudete mít co jíst!“
„To těžko.“ odsekl Takahiro a odešel za Aiko, aby jí vysvětlil, co a jak. Než vešel, zaklepal – výjimečně.
„Můžu?“ nahlédl.
„Hai!“ kývla jeho sestra.
Takahiro se posadil na postel a spustil: „Já se kvůli škole přestěhuju do Tokia, ale tobě jsem zařídil bydlení tady. Budeš nějaký čas u mého kámoše Yamata. Do školy je to od něj deset minut pěšky. Bydlí sám. Jeho rodiče před dvěma lety zemřeli při autonehodě. Je stejně starý jako já. Nebudeš tam dlouho, jen než se pořádně zabydlím, pak si tě vezmu k sobě.“ usmál se.
„Už abych odsud byla pryč.“ povzdychla si Aiko.
Takahirovi zazvonil mobil. Vzal to, chvilku poslouchal a kýval, pak vykulil oči. „Dneska?!“
Chvilku byl zase ticho a pak to típl. Podíval se na Aiko.
„Jak jsi na tom s balením?“ zeptal se.
„Už to skoro mám. Proč?“
„Změna plánu. Vyjíždíme za pět minut. Makej.“ houkl na ni už ve dveřích.
„Cože?! A to mám stihnout jak?! Zbláznil ses ty nebo ten Yamato?!“
„Yamato. Zítra ráno má schůzku se svým editorem, takže nebude doma. Proto tě mám přivézt už dneska.“ zachytil se futer, aby nepřepadl.
„Editorem?“ vyvalila Aiko překvapeně oči. „Co je zač?“
„Kreslí mangu.“ vysvětlil Takahiro klidně a odplachtil z pokoje.
Aiko vyházela všechny věci ze své skříně na zem a jako zázrakem se jí podařilo nacpat je do malé cestovní tašky. Do školního batohu naházela všechny sešity a učebnice a fotku, na které byla se svou mamkou. Než ji nacpala do batohu, smutně se na ni zadívala, zlehka po ní přejela prsty.
„Mami…“ povzdychla si. „…kdybys tak věděla…“
„Aiko!“ zavolal ji Takahiro z chodby.
„Už jdu!“ křikla, hodila fotku k učebnicím a vyběhla z pokoje.
Měla bych dostat Nobelovu cenu za rychlost! Hlavně ať už jsem odsud pryč! Nikdy se sem nevrátím! Ani kdyby mě otec na kolenou prosil, nikdy!
„Ti to ale trvalo.“ ušklíbl se a otevřel jí dveře auta.
Aiko na něj vyplázla jazyk a nastoupila. Během několika minut se dokázala změnit z vystrašené na drzou a praštěnou. Takahiro byl ale rád, že se vždycky tak rychle oklepala a byla zase normální.
Jaký asi je? Je hodný? Jestli bude namyšlený, tak to teda potěš! A jestli bude moc normální…tak to ho brzo přejde! I když…cokoliv je lepší, než být ještě o minutu dýl s tím hovadem, co si říká můj otec! Yamato…umírám zvědavostí!
Takahiro zastavil před velkým domem.
„Tvůj nový dočasný domov.“ ukázal na dům.
Aiko se nestačila divit. Bude bydlet u devatenáctiletého kluka, který má třikrát větší dům, než byl ten jejich, kreslí mangu a právě vyšel ze dveří. Takahiro vystoupil a pomohl Aiko s taškou.
„Čau!“ vítal je už z dálky Yamato.
„Tak tady ji máš.“ zakřenil se Takahiro.
„Ahoj.“ usmála se zeširoka Aiko.
Je pěkný. A vysoký. Jsem mu po ramena…
Takahiro se naklonil ke své sestře a zašeptal jí do ucha: „A dávej si na něj pozor. Je trochu úchyl.“
„CO?!“ vykřikla překvapeně.
Takahiro se s ní rychle rozloučil a vrátil se do auta. Yamato se s úsměvem podíval na Aiko.
„Poď dovnitř.“ pobídl ji a vzal jí z ruky tašku.
„H-hej!“ vykoktala a rozběhla se za ním. „Já bych to zvládla i sama.“
„Ale nekecej.“ usmál se Yamato a vešel do domu. Aiko ho následovala. Zastavila se hned na prahu do obýváku spojeného s kuchyní. Rozhlížela se kolem sebe.
Wow! Je to tu tak velké! Má to tu fakt pěkné! A na to, že tu už dva roky žije sám, tu má i uklizené. Docela…
„Nestůj tam. Nachladíš se, jestli na té chodbě budeš stát ještě chvilku.“ upozornil ji Yamato.
Nachladím? V červnu? Jo, určitě.
Aiko mlčky udělal krok dopředu.
„Když jsem říkal, že nemáš stát na chodbě, nemyslel jsem tím, že máš udělat jeden krok, ale že máš jít za mnou.“ zasmál se a dodal: „Pokoj máš nahoře na konci chodby.“
Aiko přikývla a vydala se po schodech nahoru. Během půl minuty byla zase dole. Sjela po zábradlí a málem se při vystupování ze svého expresu rozplácla na zemi jako přejetá žába. Na poslední chvíli ale chytla balanc a ustála to. Yamato se uchechtl. Ai sebrala ze země od jeho nohou tašku a rychlostí světla s ní vyběhla nahoru. Yamato se jenom usmál a vydal se za ní.
Po tom, co mně Takahiro říkal, čím si prošla, jsem rád, že se jí tu líbí a že je šťastná. Zvykla si tu opravdu rychle.
Na rozdíl od Takahira vešel do pokoje bez klepání a zeptal se: „Dáš si večeři?“
„Hai!“ přikývla a ani jí (zatím) nevadilo, že nezaklepal. Měla hrozný hlad.
„Dobře. A pro začátek ještě pár pravidel.“ zvážněl.
„Pravidla?“ Aiko se na něho podívala a taky zvážněla. Nebo se o to aspoň pokoušela.
„Zaprvé: žádné kouření…“ Na chvilku se odmlčel a zamyslel a pak dodal „…cigaret.“
Aiko mu věnovala vražedný pohled.
Úchyl! Výjimečně měl Takahiro pravdu.
„Zadruhé: nikdy nevyhazuj ty miniaturní tužky, co se povalují všude kolem a vypadají, jako by je ohlodal křeček. Kreslím s nima.“
Ai kývla.
„Zatřetí: -“
„Není toho už trochu moc?“ skočila mu do řeči.
„Není. Zatřetí: … Co jsem chtěl?“ Poškrábal se na hlavě.
„Udělat večeři.“ usmála se šibalsky Aiko.
„To taky, ale - zatřetí: když nebudu doma, tak nepodpálíš, nevytopíš, nezboříš, ani nijak jinak nezničíš dům!“ kladl jí na srdce.
„Rozkaz, pane!“ zasalutovala.
Yamato se zasmál. „Co chceš k večeři?“
„Z čeho můžu vybírat?“
„Teoreticky z čehokoli, protože musím jít nakoupit.“
„Aha. Takže…dala bych si…to je jedno.“
„Ty nejsi náročná.“
„To teprve přijde.“ zašklebila se Aiko.
„Jo a ještě jedna věc.“ zastavil se ve dveřích. Chytil se futer a na patě se otočil zpátky k Aiko. „Dávej si pozor na sousedku – je taková malá, jako kdyby ji někdo zarážel kladivem do země, obličej má jako scvrklou bramboru a tváří se jako vrah.“
„Proč?“
„Sledovací systém FBI je proti sledovacímu systému mojí sousedky dětská hračka.“
„Tak to potěší.“
„A navíc si o mně myslí, že jsem vrah, násilník, úchyl a já nevím, co ještě.“
„To poslední sedí.“ zamumlala skoro neslyšně Aiko.
Yamato ji díkybohu neslyšel.
„A to není všechno – pokaždé, když vidí, že ke mně někdo jde a deset minut nevychází, jde zkontrolovat, jestli ještě žije.“ Podíval se na hodinky. „Za dvě minuty je tady.“
Zvonek.
„Je rychlejší než obvykle.“ zvedl obdivně obočí a šel otevřít.
Aiko dostala ďábelský nápad, jak se otravné sousedky rychle a účinně zbavit. Zatímco jí Yamato vysvětloval, že ta dívka, co s ním šla dovnitř, pořád žije, se Aiko vysvlékla do spodního prádla a trochu si rozcuchala vlasy. Seběhla dolů a už cestou křičela: „Kdo je tam, miláčku?“
Jakmile to Yamato uslyšel, vyvalil oči a pomalu se otočil za tím hlasem. To, co uviděl, mu málem způsobilo infarkt. Ai se vedle něho zastavila a mile se na sousedku usmála.
„Dobrý den. Vy jste naše sousedka? Ráda vás poznávám!“ Natáhla k ní ruku. „Jsem Aiko – Yamatova přítelkyně.“
Sousedka se nestačila divit. Při pohledu na polonahou Aiko jí málem vypadly oči z důlků.
„T-těší mě.“ vykoktala.
Aiko jí potřásla rukou a pak se s nevinným úsměvem jemně zavěsila na Yamatovu paži.
„Vy jste s ním šla dobrovolně?“ vzpamatovala se rychle sousedka a měřila si Aiko pohledem zkušeného detektiva.
„Hai!“ Obrátila své velké oči k Yamatovi. Stoupla si na špičky a svůdně mu zašeptala do ucha: „Počkám na tebe v posteli.“ Řekla to dostatečně nahlas, aby to slyšela i sousedka. Cvrnkla ho do nosu a rychle ho políbila na tvář. Pak odběhla. Yamato nebyl schopný slova. Byl rudý až za ušima.
„T-tak já půjdu.“ řekla sousedka a otočila se na patě. Yamato zavřel dveře a rozhlížel se po Aiko.
Ta se na gauči svíjela v nezvladatelných záchvatech smíchu.
„Co to mělo znamenat?“
„V-věř mi…teď…už tě nikdy z-zkontrolovat…nepřijde!“ smála se Aiko.
„Obleč se!“
Aiko se přestala mát. „S tebou není žádná sranda.“ zabručela, neochotně se zvedla z gauče a odešla nahoru.