4. kapitola
Seděla jsem na posteli naproti Daehyuna a s rudou tváří si hrála se svými vlasy. Připadala jsem si jako jeho hračka a on si semnou jenom bezcitně pohrával. Nevidí to?!
„Ri...“ zamumlal a tím mě vytrhl z myšlenek. „Posloucháš mě?“ zadíval se mě do očí a já na něj překvapeně hleděla. On na mě mluvil?
Daehyun se zasmál a rozhrábl mi vlasy.
„Vnímej...“ ušklíbl se.
„Vnímám!“ štěkla jsem po něm a zkřížila ruce na prsou. Sklopila jsem oči a odfoukla tváře.
Zajímalo by mě jestli...
„Dae?“ začala jsem.
„Mmmm?“pohlédl na mě a já uhla pohledem.
„N-Nic...“
„Řekni to!“ pobídl mě a naklonil hlavu na stranu.
„Máš....mě rád?“ vybalila jsem na něj hned a čekala na odpověď.
„Cože?! N-ne ..ted-“ začal koktat a já ho zase nenechala doříct větu. Se zklamaným výrazem jsem si stoupla.
„Dobře.“hlas se mi zlomil a odcházela jsem pryč z pokoje.
„Ri...“ zamumlal Daehyun a já za sebou zabouchla dveře. Seběhla jsem dolů ze schodů.
„Kam jdeš?“ ozval se z kuchyně Alex, který měl plnou pusu křupek.
„Ven.“
„Když prší?“ pozvedl obočí a sledoval jak otevírám dveře.
„Hmmm...“ zamrčela jsem a vyšla před barák. Studené kapky deště mě padaly do tváře a já netušila kam jdu.
Myslela jsem si, že po tom všem mě má aspoň trochu rád. Pletla jsem se. Vždyť jsem ho unesla! Měl by na mě být naštvaný, ale... Proč když je semnou se ke mně chová tak...pěkně. Ne, jak před Alexem. Je ke mně hodný,milý(jak kdy) a bojí se o mě...Tím myslím to okno a...
Já ho vážně miluju?!...Ah ri! Vždyť je to zaja-....nejúžasnější kluk! Prostě pan dokonalý!
Začal mi zvonit mobil! Alex... Nezvedala jsem to a mobil dala zpět do kapsy.
Vždy když mě obejme...podívá se na mě těma čokoládovýma očima jako by mi viděl až do duše. Dohání mě to k šílenství! Ještě nikdy se mě tak nerozbušilo srdce jako před ním...
S rukami v kapsách jsem chodila v dešti po ulici. Přemýšlela jsem nad Daehyunem. Jaké by to bylo kdybychom se dali dohromady?
Zašla jsem za roh a byla ve stejné ulici jako na začátku. Vracela jsem se domů promočená jako myš. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Kde jsi byla?! Víš kolik je vůbec hodin?! Málo! Ale proč jsi šla ven když prší?! A proč si mi nezvedala mobil?! Bál jsem se o tebe!“ Těch otázek bylo moc, ale vzhledem k mému stavu si je všechny nepamatuju.
„Ani nevíš jak jsem se bál, že se ti něco stane! K-“ chtěl něco říct, ale nedořekl.
„Nech mě...“ zamumlala jsem skoro neslyšně a odstrčila ho.
„Ri!“ křikl a mě se najednou zatočila hlava. Kolena se mi podlomily a já se zkácela k zemi. Před očima se mi začernilo a připadalo mi jako by Alex na mě volal z dálky i když byl ode mě jenom půl metru.
„Ri! No tak!“ poplácal mě po tváři a vzal mě do náruče. Utíkal semnou po schodech do pokoje. Otevřel dveře a položil mě na postel.
„Co se jí stalo?! Je v pořádku?!“ vyptával se Daehyun.
„Je celá promočená...omdlela!“ vysvětloval Alex a odvázal Daehyuna.
„Vysleč ji... jdu pro nějaké suché oblečení. Daehyun jako poslušný pejsek udělal vše co mu přikázal. Vysléct mě. Pomalu mě posadil a rozepl mi mikinu. Triko bylo taky mokré. Přetáhl miho přes hlavu a opřel si mě o sebe. Rifle mi vyslekl snadno. Chytl mě kolem pasu a čekal až se Alex vrátí se suchým oblečením.
Za chvíli jsem byla oblečena do suchého a zabalená v peřině.
„Postarej se o ni..dokud neudělám oběd...“ řekl Alex a Daehyun přikývl.
Hlavu mi položil na jeho klín když Alex odešel.
„Ri...“ zamumlal a pohladil mě po tváři. „Vzbuď se ...“ zašeptal a začal mě hladit po už jenom vlhkých vlasech. Sklonil se ke mně. V ten moment jsem pomalu otevřela oči a ucítila Daehyunovi rty na těch mích. Překvapeně jsem sebou cukla. V ten moment do pokoje vletěl Alex.
„Probrala se?!“ zeptal se a Daehyun se odemě rychle odtáhl. Pohlédla jsem na vyděšeného Alexe.
„Co tě to sakra napadlo jít ven v dešti?!“ zvýšil hlas. Smrskla jsem obočí. Díky bohu, že to neviděl... nadal by mě ještě víc a Daehyuna bysme B.A.P vrátili buď v rakvi nebo v 6-ti kufrech.
Chtěl znovu něco říct, ale někdo mu zavolal.
„Ano tati?“ zvedl to a poslouchal co po něm kdo chce.
„Mmm-hmm..Jo..Dobře! Zachvilku jsem tam. Čau.“ vypl hovor a mobil zastrčil zpět do kapse.
„Co potřeboval?“ zeptala jsem se.
„Musím jít domů..Taťka jede na služební cestu do Německa a nechce aby mamka zůstala sama doma. Doktor říkal, že se její stav zhoršil, takže na ni musím dohlédnout.“ informoval mě a povzdechl si. Alexova matka se od nehody jeho sestry zkroutila a od té doby je na tom psychysky špatně...
„Aha....“ řekla jsem poněkud zklamaně.
„Tak já půjdu ať mamka dlouho nečeká...Zavolej mě když tady koťátko bude dělat problémy...“ políbil mě na čelo a rozloučil se semnou.
„Ahoj...“ rozloučila jsem se s ním a otočila zpět hlavu k Daehyunovi. Když Daehyun uslyšel bouchnout vchodové dveře usmál se.
„Konečně...jsme sami.“ zamumlal a pokračoval v tom kde jsme skončili. Dvoma prsty mě držel za bradu a nepřestával líbat. Nebránila jsem se tomu a začala spolupracovat. Rukou mi zajel pod triko a jemně mě hladil po bocích. Rty sjel na můj krk. Zaklonila jsem hlavu aby měl lepší přístup a hladila ho po zádech. Vrátil se zpět k mím rtům a na kousíček se odemě odtáhl.
„Ri?...Miluješ mě?“ zeptal se mě a chytil m ě za ruku. Zrudla jsem a nevěděla co odpovědět, ale hned jsem dostala nápad když se mě vybavila vzpomínka na to, jak on mi řekl ne...
Dae...Máš mě rád?
Ne...
„N-Ne...“ ušklíbla jsem se a Daehyun se uchechtl. Odtáhl se odemě uplně a stoupl si. Opřel se o parapet okna a díval se ven.
„Lžeš...“ zamumlal neslyšně.
„Co?“ zeptala jsem se, protože jsem ho neslyšela. Místo toho aby mě odpověděl se zasmál, ale hned jak se otočil mu úsměv z tváře zmizel. Rychle zamrkal a spadl na zem.
„Hraješ si na mě?“ ušklíbla jsem se, ale když neodpovídal začala jsme mít starost.
„Dae?! ...Daehyune!“ůů křikla jsem a vyskočila z postele směrem k němu. Nahla jsem se k němu...Nedýchal!
Třásla jsem s ním, ale on ne a ne se probrat.
„Daehyune! Probuď se!“ hlas se mi zlomil a já si ho přitiskla na hrudník.
„Miluju tě...“ zašeptala jsem a po tváři mi sjela slza.
„Já to věděl...“ zašeptal a uchechtl se. Odtáhla jsem se od něj a on mi utřel slzu.
„Nebul...“ ušklíbl se a já se k němu otočila zády.
„Bála jsem se o tebe ty idiote!“ zahuhlala jsem a on mě objal. Otočila jsem se čelem k němu a opatrně ho chytla kolem ramen.
„Já vím...já vím.“ pohladil mě po vlasech.
„Nesnáším tě...“ zamumlala jsem a hlavu mu zabořila do ramene.
„Já vím..já vím...“ zasmál se ao dtáhl se ode mě. Chvíli se na mě jen tak díval a pak mě políbil.
„Taky tě miluju...“ zašeptal do polibku a pokračoval.