3. kapitola
S vážným ksichtem jsem si sedla před Daehyuna a s chutí se pustila do palačinky, kterou jsem si udělala.
„Tak kde jsme to skončili?“ zaptala jsem se a hodila do pusy první sousto.
Daehyun hladově polkl.
Můj herecký výkon dlouho nevydržel a mě začali cukat koutky. Když jsem uviděla jak Daehyun hladově kouká na palačinku rozesmála jsem se. Popostrčila jsem talířek k němu a stoupla si.
„Jez … prosímtě..“ uchechtla jsem se stoupla si.
Otočila jsem se zády k němu a chtěla odejít, ale Daehyunova zakašlání mě zastavilo.
Otočila jsem se zpět na něj.
„Ehm..jsem svázaný.. a nemám to jak jíst...“ Daehyun naklonil na stranu hlavu a čekal na mou odpověď.
„Co já s tým?! Snad nechceš abych tě ZASE krmila ne?! Štěkla jsem a v ten moment Daehyunovi zakručelo v břiše. Poraženě sklopil hlavu.
-o chvilku později
„Ještě jednou se zasměješ a strčím ti to do nosu!“ vyhrožovala jsem mu. Jeho úšklebky z vítězství mě dost provokovaly.
Ukrojila jsem další kousek, ale ještě než jsem mu ho dala do pusy, upozornila jsem ho.
„Tohle je podruhé a naposledy co tě takhle krmím! Potom už to budeš muset zvlánout sám!“
„Jasně jasně...“ zakoulel Daehyun očima a otevřel pusu.
Pche!.... Nějak moc si věříš hochu ne?!...
Místo abych mu kousek dala...snědla jsem ho.
„Hej!“ prostestoval.
„No co?! Já se chci taky nejíst...“ obhajovala jsem se a ukrojila si další kousíček.
„No ták...Ri...ještě kousíček! Prosíím!“ škemral a nahodil smutný kukuč. Vzdychla jsem a vidličku natáhla směrem k jeho puse. Hladově se do ní zakousl a přežvykoval.
Prázdný...až skoro vylízaný talířek jsem položila na stůl a vyhlédla z okna jestli se už Alex vrátil z obchodu, protože všechny naše zásoby včera večer Alex snědl. Tady koťátko do něj totiž moc rýpalo.
Daehyun mě celou dobu sledoval. Střelila jsem pohledem a sedla si na parapet otevřeného okna.
„Ať nespadneš princezno...“ upozornil mě s úšklebkem.
„Proč?...Bál by ses o mě?“ pozvedla jsem obočí a čekala co odpoví.
„N-“ nedořekl a já se trochu víc naklonila z okna. Naklonila jsem se ještě víc a zaječela. Daehyun rychle vystartoval z postele a chytl mě. Jeho vystrašený pohled mluvil za vše. Začala jsem se smát a Daehyun pochopil, že jsem mu to udělala naschvál.
„Nelekej mě tak!“ štěkl a uraženě sebou bouchl na postel.
„Ale prosímtě...“ smála jsem se a rukou mu rozhrábla vlasy. On si je popravil a dál s nafouklými tvářemi koukal na mě.
„Moment....Jak ses sakra stihl tak rychle odvázat?!“ ukázala jsem na provaz s nechápajícím výrazem.
„Nebyl jsem zavázaný“ ušklíbl se Daehyun a lehl si. Ruce si položil za hlavu a zavřel oči.
„Jasně...lháři!“ zamumlala jsem abouchla ho po břiše. S Daehyunem to ani nehlo.
Vím, že si se nějak odvázal! Ale ještě nevím jak... Ah ri! Přemýšlej sakra! Mohla by si taky někdy zpojit těch patnáct centimetrů mezi ušima!
Daehyun začal tiše odchrupovat.
„Chvíli z tebe spustím oči a ty usneš!“ zahuhlala jsem a začala s ním tříst.
„Co je?!...Nech mě spat!“ zamumlal a převalil se na břicho.
„Tak to ne! To né!“ kroutila jsem hlavou a tahala ho z postele na zem. K mému štěstí se Daehyun chytl postele a když jsem ho pustila odletěla jsem dozadu. Po cestě jsem sejmula židli, kterou s kterou Alex tak rád háže a překotila stolík s kosmetikou. Když Daehyun viděl jak mám celé triko špinavé od stínů na oči, tužky a dalších...málem se potrhal smíchy.
„Ha-Ha-Ha! Moc směšné!“ řekla jsem ironicky a stoupla si. Podívala jsem se na tričko a povzdechla si.
„Otoč se...“ přikázala jsem Daehyunovi, ale neposlechl. Fajn...
Vyslekla jsem si triko a hledala nějaké další. Otočila jsem se čelem k Daehyunovi jenom v podprdě a naklonila hlavu na stranu.
„Aby ti oči nevypadly...“ ušklíbla jsem se a Daehyun smrskl obočí. Chytl mě za zápěstí a přitáhl k sobě. Rukou mi něžně přejel po boku.
„Od čeho máš tu jizvu?“ zeptal se a já se podívala na svůj bok s jizvou velkou asi deset centimetrů.
„Když mi bylo čtrnáct...máma měla ještě než si vzala tátu přítele. Bil mě...a tohle mám od něj. Přišel domů napitý a rozbitou flaškou mě pořezal....“ vyprávěla jsem a uchechtla se. „Málem jsem umřela na místě...Krev se mi z tama valila hodně rychle... Nebýt mámi, která zrovna přišla domů a všechno viděla. Asi bych umřela.“ usmála jsem se a Daehyun mě objal. Vykulila jsem oči.
„Jsem rád, že si to přežila...“ zašeptal. Tiskl mě k jeho hrudi jako malé dítě.
„P-Proč?!“ nechápala jsem a Daehyun se zasmál.
„Protože kdyby si nežila...nikdy by mě nikdo neunesl.“
Oba jsme se začali smát a Daehyun se odemě odtáhl. Nechal mě obléct triko a krásně se na mě usmál.
Začalo mi tlouct srdce....Ve tváři jsem ucítila divné horko a začala jsem nabírat barvu rajčete.
Tiše se zasmál.
„Ri! Jsem na řadě!“ vletěl do pokoje Alex s ďábelským úsměvem ve tváři. „Proč je odvázaný?!“ nechápal.
„Z-Zrovna jsem ho zavazovala! Tak ho zavaž...J-Jdu dolů...“ řekla jsem a zakrývala si rudý obličej.
„Ty jsi jí něco udělal?! A proč jste seděli tak blízko?!“ vztekal se Alex a zavazoval Daehyuna, který ho ignoroval.
„Neumíš mluvit nebo co?!“
Daehyun si odfrkl. Vletěla jsem do obýváku a zabořila se do hlubin sedačky.
Co to mělo znamenat Ah ri?! Plácla jsem se do čela a zapla televizi.
P-proč jsem zrudla?!
P-Proč mě tak najednou začalo bít srdce jako by mi chtělo z hrudi vyskočit? Proč?! Může mi to někdo vysvětlit?....nechápu to... Já ho přece nemiluju! Je to parchant! Hodný...Milý ...parchant, ale...předemnou je jiný než před Alexem...proč?
Z pokoje se ozýval rámus. Podívala jsem se směrem z kama se ozvala a dál to neřešila.
Proč?...Miluju ho? Ne, ale..proč jsem zrudla když mě obejmul? Sakra proč?!
Z pokoje se ozvala další rána, která se otřásla celým barákem a já se začala bát o Daeho.
Proč se o něj bojím? Vždyť je to zajatec...,ale...je to Daehyun...
Když se z pokoje ozvala další rána nevydržela jsem to a rozběhla se do pokoje zjistit co tam Alex dělá. Otevřela jsem dveře a viděla jak Alex drží Daehyuna za triko a chce mu vrazit. Kdyby Daehyun neměl připoutané ruce nic bych nenamítala, ale neměl se jak bránit.
„Alexi! NE!“ vykřikal jsem zrovna v moment kdy se Alex napřáhl. Pěst mu vystřelila do Daehyunova obličeje, ale stihla jsem to. Těsně u jeho tváře jsem Alexovu pěst zastavila.
„Co to děláš Alexi?!“ štěkla jsem a Daehyun překvapeně hleděl co jsem právě udělal.
„Ri uhni! Zmlátím ho! Parchanta!“ zuřil Alex, ale já ho k Daehyunovi nepustila.
„Proč?! Co udělal?“ zeptala jsem se.
„Nic!“ odsekl a uraženě odešel..
„Alexi..“ zamumlala jsem a dívala se jak odchází. „Kam jdeš?“
„Na čerstvý vzduch...“ zamumlal a zabouchl za sebou dveře.
Rychle jsem se otočila na Daehyuna a lištila mu.
„Proč se k němu tak chováš?! Udělal ti snad něco?!“ rozkřikla jsem se, ale Daehyun neodpověděl.
„Řekni něco sakra!“ štěkla jsem a Daehyun se na mě podíval. Z jeho pohledu se mi podlamovali kolena a já si musela sednout.
„Proč?“ zeptala jsem se znovu a pohlédla na něj.
„To – nic...“ zamumlal a já poraženě sklopila hlavu.
„Nechovej se tak k němu...prosím.“ hlas se mi zlomil když se na mě Daehyun podíval tím pohledem alá... Neubližuj mi! Jsem nevinný!
„Ale on-“ chtěl něco namítnout, ale já ho nepustila ke slovu.
„Udělej to pro mě!“