MRCHA
---o 3 dny později---
Pomalu jsem otevřela oči. Daehyun už byl vzhůru. Namotával si na prst pramínek mých vlasů a usmíval se. Mezi mnou a jím ležel spící Garfield.
„Jsou ještě tady?“ pípla jsem.
„Jo…“
„Hmmm.“ zakňučela jsem se ztrápeným výrazem ve tváři.
„Copak?“
„Bolí mě hlava.“ Překulila jsem se na břicho a zabořila obličej do polštáře jako pštros. Daehyun mě pohladil po vlasech.
„Musím vstávat?“ zahučela jsem.
„Nemusíš. Odpočiň si.“
„A nebudou ječet?“
„Nebudou…a kdyby jo, tak zavřem a zamknem.“
„Je tady málo místa! Ha Ki, nebude ti vadit, když vyhodím nějaké tvoje oblečení, že ne?“ houkla na mě Min Ah.
„Ani to nezkoušej!“ zakřičela jsem, hlavu pořád v polštáři.
Za ty tři dny, co je pořád obletuju jako v hotelu, se tu až moc zabydlely a začaly všechno organizovat. Já sama se divím, že jsem ještě neskončila v blázinci. Jsem úžasná! Pokud vydržím ty dvě, tak už vydržím všecko!
„Daehyune?“ pípla jsem a otočila hlavu k němu. „Přineseš mi prosím vodu?“
Moje chůva ochotně slezla z postele a za minutku se vrátila i se skleničkou vody. Podal mi ji a já se posadila. Ještě než jsem se stačila napít, položil mi dlaň na čelo.
„Ty budeš v posteli dýl než jeden den.“
Strčila jsem mu do ruky prázdnou skleničku a znovu si lehla. Daehyun položil pohárek na poličku nad postelí a pohladil mě po tváři.
„Okamžitě se obleč! Jak tady můžeš chodit bez trička?! To je sexuální obtěžování!“ křičela tetička.
„Jaké obtěžování? Koho obtěžuju?“ zeptal se otráveně Himchan.
„Všechny!“
„Hm, kluci taky chodí bez trička a Ha Ki to nevadí.“
„Ale mně to vadí!“
„Tak se na mě nedívejte.“
Daehyun se zasmál.
„Máš pocit, že tě sexuálně obtěžuju?“ uchechtl se.
„No, podle mě vypadá sexuální obtěžování trochu jinak.“ ušklíbla jsem se a položila mu dlaň na nahou hruď.
„Kdyby ti vadilo, že nemám triko, tak řekni.“
Mně spíš vadí, když ho máš.
Do pokoje vešel Himchan a svalil se na Jongupovu postel.
„Já se z toho zblázním!“ prohlásil.
„Neskač mi po posteli!“ napomenula ho Min Ah svým ječákem.
„Dyť jsem si na ni jenom lehl!“ bránil se Himchan.
„Ale máš chlupaté nohy!“
A to říká ta, která má nohy jak laň! … Křivé a chlupaté. Mohla by se seznámit s žiletkou…
„A to si je mám oholit nebo co?!“ zděsil se Himchan.
„Ne. Já to myslela tak, že máš chlupaté kalhoty od kočky.“
Himchan zakoulel očima a radši odešel z pokoje.
„Obleč se už konečně!“ poručila mu Madam Slepice.
„Neobleču!“ vzdoroval Himchan.
Správně, nedej se!
„Ha Ki, můžu vyklidit tu poličku v koupelně?“ ječela Slečna Barbie.
„NE!“
„Ale já si nemám kam dát kosmetiku!“
„Máš blbé.“ zamumlala jsem.
„Fuj!“ vykřikla Min Ah.
„Já prostě musím vstát.“ zavrčela jsem, přelezla přes Daehyuna a slezla z postele. „Co zas?“ křikla jsem cestou do koupelny.
Min Ah poskakovala kolem něčích trenek. Červené se srdíčkama – Zelovy (včera je měl na sobě a pochodoval po celém domě jen v nich; ne nezkoumám mu prádelník). Sebrala jsem je ze země a zamířila s nima k Zelovi do pokoje. Bez zaklepání jsem tam vtrhla a hodila je maknaemu na hlavu.
„Prosím tě, ukliď si to, nebo se z toho křiku zcvoknu.“
„Nebudeš sama.“ zamumlala Zelo.
Youngjae ležel na posteli, v uších sluchátka a vůbec nevnímal, co se děje kolem něj. Odešla jsem z pokoje, zavřela za sebou dveře a vydala se do kuchyně pro něco k jídlu.
„Blbé zvíře! Mám od něho chlupaté všechno oblečení i postel! Ta kočka půjde okamžitě pryč!“ šílela Min Ah. Držela Garfielda za kůži na krku a nesla ho chodbou ke dveřím. Už otvírala a chtěla ho vyhodit na ulici, ale já ji naštěstí včas zastavila. Vytrhla jsem jí Garfielda z ruky a vzala ho na ruce. Nohou jsem zabouchla dveře.
„Co to děláš?!“ zařvala Min Ah.
„Ta kočka tady zůstane, kdyby ses na hlavu stavěla!“
„Ale on mi ležel na posteli a mám ji od něho celou od chlupů!“
„Ta postel je Jongupova, takže tobě může být úplně jedno, co na ní je! Měla bys být ráda, že vás na ní nechal spát a ne si ještě stěžovat!“
„Jsem si jistá, že Jongupovi by taky vadilo, kdyby měl na posteli kočku!“
„Mně? Ne, proč.“ žvatlal Jongup, který se právě dostavil na místo hádky, s plnou pusou a pohladil Garfielda po hlavičce.
Min Ah se rozčíleně nafoukla a uraženě odpochodovala do pokoje. Práskla za sebou dveřma, že málem vyletěly z pantů.
„Tak, a už toho mám dost.“ zasyčela jsem. „Buď půjdou pryč ty dvě, nebo…jiná možnost není!“ Vrazila jsem Jongupovi Garfielda do náruče a naprosto klidně šla do pokoje. Chytla jsem kliku a chtěla vejít, ale bylo zamknuté.
„Daehyune, vím, po čem toužíš, věř mi.“ vrkala Min Ah. „Ona je pro tebe příliš mladá.“
Mladá? Dyť jsi stejně stará jak já, ty mrcho!
„Ona je příliš nezkušená…ještě nikdy neměla kluka. Přiznej si to – s takovou jako je ona nevydržíš moc dlouho. Já vím líp než ona co chceš.“
„Mám ji rád právě kvůli té nevinnosti. Nechci žádnou děvku.“
Usmála jsem se.
„Tím chceš říct, že jsem děvka?!“
„Ne, to ne. Chci říct, že se mi líbí ta nevinnost a že je nezkušená mi nevadí. A mladá? Je dospělejší než ty.“
„A jsi si jistý, že toho nebudeš litovat?“
Už jsem slyšela dost! Sklonila jsem se ke klíčové dírce. Min Ah byla na NAŠÍ posteli a plazila se po Daehyunovi, který se snažil držet ji od sebe co nejdál. Ale už toho mám opravdu dost!
„Min Ah, bylo by nejlepší, kdybyste odešly.“ řekl Daehyun, odstrčil ji od sebe a slezl z postele. Odemkl dveře, načež jsem doslova vpadla do pokoje.
„Tys nás špehovala?!“ vyjekla Slečna Barbie.
„Vypadněte.“ zavrčela jsem výhružně.
„Cože?“
„Vypadněte! Sbalte si svoje věci a vraťte se domů! Už vás mám až po sem!“ ukázala jsem rukou nad hlavu.
„Nemůžeš nás vyhodit, tobě to tu nepatří.“ ušklíbla se Min Ah.
„Ale mě jo.“ ozval se Daehyun. „A já souhlasím s Ha Ki. Přišly jste sem, jenom abyste nás s Ha Ki mohly rozdělit, poštvat nás proti ní. To se vám ale nepovede, protože my ji máme rádi. Takže…sbalte se a jděte.“
Věnovala jsem Daehyunovi šťastný pohled. Min Ah se k němu najednou vrhla a začala ho líbat. Daehyun ji od sebe odstrčil.
„Tys neslyšela, co Ha Ki říkala?“ zeptal se Youngjae, který se záhadně objevil ve dveřích.
Min Ah naštvaně zafuněla, sbalila si věci a do půl hodiny byla i s tetičkou pryč z domu. Zůstala po nich jenom prázdná skříň, ze které vyházely všechny moje věci na zem.
„Chjo.“ povzdychla jsem si a shýbla se pro svoje oblečení povalující se po podlaze.
„Nech toho.“ zastavil mě Daehyun. „Měla by sis lehnout.“
„Ale - “
„To můžeš udělat i zítra. Teď si odpočiň.“
„Dobře. Ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Zůstaneš se mnou.“
„To je snad samozřejmé.“ zasmál se Daehyun. „Přece bych tě tu nenechal samotnou, ještě by tě napadlo uklízet.“
Vyšplhala jsem se na postel a Daehyun za mnou.
„Ha Ki…opravdu jsem tvůj první kluk?“ zeptal se.
Sklopila jsem oči a začervenala jsem se. Daehyun mě dvěma prsty jemně chytil za bradu a zvedl mi hlavu, abych se mu musela podívat do očí.
„Nesměj se!“
„Jsi roztomilá.“ culil se.
Snažila jsem se mu vysmeknout, ale on si mě přitáhl k sobě a políbil mě.
„Miluju tě.“ zašeptal.