TEN, KTERÝ CHCE BÝT SE MNOU
---o 4 dny později---
Já i všichni členové B.A.P jsme seděli u stolu a jedli. Teda oni jedli. Já se v tom jenom přehrabovala vidličkou. Přestože to vypadalo lákavě (Jongup udělal k večeři zeleninový salát s masem), ani jsem to neochutnala. Ťupala jsem vidličkou do kousku masa a hypnotizovala ho, jako bych čekala, že se třeba vypaří nebo mi sám skočí do pusy.
„Ha Ki…vím, že nemáš chuť, ale musíš jíst.“ pobídl mě tiše Zelo.
S hlasitým povzdychnutím jsem od sebe odsunula talířek a odešla jsem od stolu. Ani jsem se toho nedotkla. Zamířila jsem ven.
To mě nemůžou nechat aspoň 5 minut v klidu? Pořád si se mnou chce někdo promluvit. Co je k nepochopení na tom, že chci být sama a že nemám chuť k jídlu? Oni mně prostě nedají chvilku pokoj…
„Mám o ni strach. Za celé čtyři dny ještě nic nesnědla a nepromluvila.“ strachoval se Zelo.
„Je to pro ni těžké. Přece jen…myslela si, že je její brácha zdravý…a pak…“ řekl Youngjae.
„Jo…já vím…ale pokud nebude jíst…“
„Taky se o ni bojím.“
„Všichni se o ni bojíme.“ zamumlal Bang.
„Snažil jsem se s ní mluvit, ale ona jenom seděla a pořád psala. Úplně se uzavřela do sebe.“
Jongup se zvedl od stolu a vydal se ke mně do pokoje, ale jediné, co tam našel, byly prázdné postele. Samozřejmě ho hned napadly jen ty nejhorší věci. Nadzvukovou rychlostí vyletěl z pokoje a vrátil se zpátky do kuchyně.
„Ha Ki není v pokoji!“ vyhrkl.
„Cože?!“ vykřikli všichni ostatní kromě Daehyuna a rozeběhli se mě hledat po celém domě. Jongup se k nim samozřejmě připojil. Jediného Daehyuna ale napadlo, kde opravdu jsem. Zvedl se od stolu a vyšel před dům. Posadil se vedle mě na schodek, nic neříkal.
„Ha Ki…“ začal po chvilce. „Vím, že nemáš náladu se teď o něčem bavit…ale všichni si o tebe děláme starosti. Nemůžeš napořád mlčet. Min Hyuna jsem znal už od školky, byli jsme jako bratři. Vím, jak to bolí…“
„Věděls o tom?“ zeptala jsem se.
„O čem?“ nechápal.
„O bráchovi…o té leukémii…“
„Jo…“
„Takže jeho stav byl ten pravý důvod, proč mě sem dal?“
„ Ano.“ Sklopil hlavu.
„Proč jsi mi to neřekl?“ Jen stěží jsem se bránila slzám.
„Min Hyun to nechtěl…nechtěl, aby sis dělala starosti…“
„Nechtěl…taky ho mohlo napadnout, jak se asi budu cítit, když mi z ničeho nic přijde dopis, že můj brácha…“ hlas se mi zlomil.
„Věděl, že bys byla smutná, a proto ti to neřekl. Chtěl, abys byla šťastná. Měl tě rád víc než kohokoli jiného. Chtěl pro tebe jenom to nejlepší.“
„Byl to ten nejlepší bráška na světě…“ vzlykla jsem.
„To byl.“
Chvilku bylo zase ticho.
„Poď dovnitř.“
„Nechci.“
„Kluci tě všude hledají.“
„Tak jim řekni, že žiju, ať mě nehledají.“
„Ha Ki, musíš něco sníst.“
„Nechci. Nemám hlad.“
„Ha Ki, už jsi nejedla čtyři dny. Když nebudeš jíst, skončíš v nemocnici.“ připomenul mi.
„Já vím! Ale nemám hlad!“ rozkřikla jsem se.
„Cítíš se opuštěná, že? Znám ten pocit. Ale nejsi sama. My všichni jsme tu pro tebe. Kdybys něco potřebovala-“
„Jsem v pořádku! Cítím se dobře, nic mi není! Proč se o mě všichni tak najednou zajímáte?! Všichni říkáte, že víte, jak se cítím, ale nevíte nic! Vy jste nepřišli o někoho tak blízkého! Vy jste ho sotva znali! Tak sakra neříkejte, že víte, jak mi je! Stejně jsem vám ukradená! Kdybych umřela, bylo by vám to jedno!“ Do očí mi vhrkly slzy, vystřelila jsem ze schodku a chtěla jsem utéct dovnitř a schovat se před světem a přede všema, co se mě pořád snažili utěšovat, ale Daehyun mě zastavil. Chytil mě za zápěstí, stoupl si, otočil mě k sobě a přivinul si mě k tělu. Pevně mě objal.
„Takové věci už nikdy neříkej! Máme tě rádi a záleží nám na tobě, proto se o tebe staráme.“
„Nech mě! Pusť mě!“ bránila jsem se a snažila se ho od sebe odstrčit. On mě ale pořád pevně držel a nepouštěl, už nic neříkal.
„Pusť mě…“ bouchla jsem ho pěstí do hrudníku, hlas mě zradil.
Proč ho vůbec chci odehnat? Je tu se mnou, protože chce. Chce být se mnou. Proč vyháním někoho, koho mám ráda? Proč vyháním někoho, kdo se mnou chce být? Někoho, kdo mě nechá zmáčet mu tričko slzama a pevně mě obejme, i když na něj křičím? Někoho, kdo si o mě dělá starosti? Někoho, kdo mi chce pomoct? Proč…?
Přestala jsem se bránit a nejistě ho taky objala. Na tváři se mu objevil náznak úsměvu; hladil mě po vlasech.
„Daehyune…“ Pevně sevřela v pěstích jeho tričko.
„Poď už dovnitř, začíná se ochlazovat.“
„Mm-hm.“ vzlykla jsem, ale ani jsem se nehla, dál jsem svírala jeho tričko.
Daehyun mě pustil, jednu ruku mi vsunul pod kolena a vzal mě do náruče. Utřela jsem si slzy a pokusila se na něj usmát.
„Úsměv ti sluší mnohem víc.“ Donesl mě až do obýváku, kde už seděli kluci a radili se, kde bych ještě mohla být, a vymýšleli nejšílenější teorie, co bych si mohla ze zoufalství udělat.
Nic z toho mě nikdy ani nenapadlo! Youngjae se asi moc dívá na kriminálky.
„Hm-hmm!“ odkašlal si Daehyun. Kluci trhli hlavama dozadu. Jakmile mě uviděli v Daehyunově náruči, vystartovali z pohovky ke mně.
„Jsi v pořádku?“ „Není ti nic?“ „Jak ti je?“ „Můžeš chodit?“ „Neublížila sis?“ zahrnovali mě samýma stupidníma otázkama. Daehyun mě postavil na zem.
„Jestli se mě ještě někdo jednou zeptá, jak mi je nebo jestli mi nic není, tak nejsem zodpovědná za jeho následné zranění!“ zavrčela jsem.
„Ona mluví!“ zaradoval se Zelo. Pak se naklonil k Daehyunovi a tiše se zeptal: „Jak to že mluví?“
„Maminka mě to naučila!“ odpověděla jsem přidrzle místo Daehyuna.
„No…a nemáš hlad?“ zeptal se opatrně Jongup.
„Nemám.“
„Ha Ki, Min Hyun by nechtěl –“ Kluci ho nenechali domluvit a zakryli mu pusu rukama, aby mi to znova nepřipomínal.
Otočila jsem se na patě a bez jediného slova odešla do pokoje. Vylezla jsem nahoru na postel a vytáhla zpod polštáře všechny texty, které jsem napsala během těch 4 dnů. Seskočila jsem dolů a vrátila se za klukama.
„Pomůžete mi?“ ukázala jsem na popsané papíry. „Chci je roztrhat, aby mně to nepřipomínali.“
„A nechceš si je nechat jako vzpomínku na Min Hyuna?“ navrhl Himchan.
„Ne. Na brášku mám miliony hezčích vzpomínek, které mi nikdo nevezme. Tohle není vzpomínka, je to jenom směs hrozných pocitů…samoty, smutku...“ Při posledních slovech jsem pomalu trhala jeden papír na poloviny. Kluci se na mě usmáli a s chutí se pustili do trhání textů na malinkaté kousíčky. Za chvíli z nich nezbylo nic víc než hromádka miniaturních kousíčků připomínající konfety.
„Kdo to uklidí?“ zamumlala jsem. Neozval se žádný dobrovolník. „Kdo měl dneska vysávat?“ pozměnila jsem trochu svou otázku.
„Bang!“ shodli se všichni.
„Tak to prosím vysaj.“
„P-proč já?“
„Protože já jdu jíst.“ oznámila jsem naprosto vážně, zvedla se a zamířila ke stolu.
---v posteli---
„Mě bolí břicho!“ kňučela jsem už asi po sté a tiskla si nohy k břichu.
„A ty se divíš, když jsi čtyři dny vůbec nejedla a teď se tak najednou přecpeš?“ ušklíbl se Daehyun ležící čelem ke mně.
„To není vtipné! Nesměj se!“
„Nesměju se.“ snažil se ovládat, ale koutky mu stejně cukaly nahoru.
„A dej mi kousek té peřiny!“ vytrhla jsem mu peřinu a otočila se k němu zády, čímž jsem ji celou přetáhla na sebe. Škodolibě jsem se usmála.
Ha a máš to! Nemáš se mně smát, když mě bolí břicho! Klidně si zmrzni, mně je to jedno! … Ne, nenechala bych tě zmrznout…na to tě mám až moc ráda…
Daehyun se tiše zasmál a přisunul se ke mně pod peřinu. Přehodil si přese mě ruku.
„Au! To bylo moje břicho!“
„Promiň no…“ zamumlal a jemně si mě rukou přišoupl k sobě. Ten tón jeho hlasu mě přinutil k širokému úsměvu. Přestože byla tma a já byla otočená zády k němu, musel si všimnout, jak jsem červená. Tváře…a vůbec celé tělo mi úplně hořelo.
Tohle je poprvé, co jsem takhle u něj…Doufám, že to není naposled…
„Daehyune? Děkuju za dnešek.“ zamumlala jsem tiše.
Nic. Žádná odpověď. Usnul. Spokojeně jsem zavřela oči a nechala se unést do světa snů.
Daehyune…mám tě ráda…