SLOVA, KTERÁ BOLÍ
„Ha Ki, máš tu dopis od bráchy!“ zavolal mě Daehyun.
Rychlostí světla jsem vyletěla z pokoje a během setiny vteřiny už jsem s rozzářenýma očima poskakovala před Daehyunem a nedočkavě trhala obálku. Oškubané kousky papíru jsem hodila na zem a zapadla do hlubin gauče mezi Banga a Youngjaeho. Úsměv mi ale z tváře zmizel, sotva jsem si přečetla první větu.
Ha Ki, jestli tohle čteš, nejsem už mezi živými. Neodjel jsem do Anglie na školu…jel jsem do nemocnice do Soulu. Asi se divíš, proč. Už odmalička jsem měl leukémii a před nedávnem se můj stav zhoršil. Doktoři mi řekli, kolik času mi zhruba ještě zbývá…bylo to žalostně málo. Strašně rád bych tě ještě jednou viděl, rád bych tě ještě naposled objal, tak rád bych ještě aspoň jednou viděl tvůj úsměv, slyšel tvůj hlas, ale nemůžu. Budou mi muset stačit jen vzpomínky na ty všechny krásné dny, měsíce a roky s tebou.
A proč jsem ti o tom nikdy neřekl? Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti, abys mě někdy viděla v tomhle stavu. Ale možná jsem ti to měl říct. Promiň. Mrzí mě to.
Prosím, nezapomeň na mě, ale nebuď kvůli tomu smutná. Víš, že když brečíš, nevypadáš zrovna nejlíp, tak si utři slzy a usměj se! Usměj se pro mě.
Min Hyun
PS: Daehyun se o tebe postará.
„Bráško…“ zamumlala jsem skoro neslyšně a na papír dopadla první slza. Hned za ní padaly další a další. Vodopády slz. Zatla jsem dlaň v pěst a dopis, který jsem v ní držela, se pokrčil. Nemohla, nechtěla jsem tomu uvěřit.
Proč tak najednou? To už ho nikdy neuvidím? To už se s ním nikdy nebudu smát, už mi nikdy nerozcuchá vlasy půl minuty před odchodem do školy, už mě nikdy neobejme a nenechá mě vybrečet se mu na rameni, už se nikdy nebudeme hádat ani bít…? Ta představa, cokoliv z toho, mě ničilo. Jako by mi někdo právě vyrval kus srdce. Jako by mi s každým slovem toho dopisu někdo zabodával do hrudi dýku…tisíckrát po sobě…znova a znova…mučivě pomalu…ta bolest...nesnesitelná, nesrovnatelná s fyzickou bolestí…
„Ha Ki, jsi v pořádku?“ ozval se odněkud z dálky povědomý hlas.
„Ha Ki!“
Nedokázala jsem odpovědět. Tělo i mozek mi vypověděly službu. Byla jsem jako v transu.
„Ha Ki!“ Někdo mě chytil za ramena a zatřásl se mnou.
„Bráško…“ To bylo to jediné slovo, které jsem teď dokázala vyslovit. Jediné, na co jsem dokázala myslet. Všechno ostatní mi připadalo zbytečné. Jediná vzpomínka na Min Hyuna způsobila další vodopády slz. Myšlenka, že už…tady není…ve mně vyvolávala pocit, že jsem úplně sama…
„Co se stalo? Co ti píše?“ vyzvídal někdo příčinu mého mlčení.
Vzpamatovala jsem se a podívala se osobě, co se mě už delší dobu pokoušela probrat, do očí. Další záplava slz na sebe nenechala dlouho čekat. Zapřela jsem se o gauč, vymrštila se na nohy, odhodila dopis na zem a utekla jsem z místnosti. Ven, na čerstvý vzduch. Rozrazila jsem dveře a zapřela se o zábradlí.
„NE!“ zakřičela jsem z plných plic. „Ne…“ hlas se mi zlomil, kolena mě zradila. Svezla jsem se na schod. Z hrdla se mi draly hlasité vzlyky, které jsem nedokázala zadržet v sobě. Zádama opřená o zábradlí, hlavu zabořenou do kolen, rukama jsem si objímala nohy těsně přitažené k hrudníku, tričko zmáčené slzami, srdce roztrhané na miliony malinkatých kousíčků…Zvedla jsem hlavu, přestala vzlykat, ruce natáhla a opřela o kolena, zahleděla jsem se před sebe. Kvůli slzám jsem skoro neviděla. S každou vzpomínkou na brášku ta bolest a pocit samoty uvnitř mě jen rostly. Nedokázala jsem se tomu ubránit. Nedokázala jsem nic, jen brečet.
Už se stmívalo, když mi na hřbet ruky dopadla první kapka vody. Netrvalo to dlouho, než se rozpršelo. Zaklonila jsem hlavu a nastavila dešti obličej, aby mi kapky vody smyly slzy z tváří.
Kéž by tak mohl déšť smýt i tu bolest z mého srdce…
Začínalo se ochlazovat a mně byla čím dál tím větší zima, a tak jsem se konečně zvedla a zamířila dovnitř. Podívala jsem se na hodiny, co visely na zdi.
20:45. Už? Připadalo mi to, jako bych tam seděla ani ne 10 minut…
Se sklopenou hlavou a posledními slzami, které ulpěly na mých tvářích, jsem vešla do svého pokoje. Moje oči sklouzly k Daehyunovi sedícímu naJongupově posteli. Lokty se zapíral o stehna, obličej schovaný v dlaních. Podíval se na mě uslzenýma očima.
Takže to četl…
Znovu jsem sklopila hlavu a vylezla na vrchní postel. Ani mě v tu chvilku nenapadlo vzít si zpátky svoje texty, které měl Daehyun pořád schované pod polštářem. Místo toho jsem si lehla, stočila se do klubíčka a zavřela oči. Snažila jsem se usnout a zapomenout tak na chvilku na to všechno, ale nešlo to. Byla jsem unavená, ale usnout jsem nedokázala. Posadila jsem se, rozsvítila lampičku a vytáhla zpod polštáře hromádku čistých papírů a tužku. Začala jsem psát. Ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, ruka s tužkou se mi sama pohybovala po papíře. Ne, nekreslila jsem notičky ani kytičky. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty pocity…tu bolest…ten strach, že jsem sama…prostě všechno to, co mě ničilo…s čím jsem se nedokázala vyrovnat…
Ani jsem si nevšimla, že do pokoje vešel Himchan. Neřekl ani slovo, podíval se na Daehyuna a zase odešel. Jediné, co rušilo to děsivé ticho, bylo bubnování silného deště do oken a parapetů.
Nebe pláče…
Z chodby se ozvalo škrábání kočičích drápků na dveře.
„Mňáuu!“ dožadoval se Garfield, aby mu někdo otevřel dveře.
Daehyun vstal a pustil ho dovnitř. Kocour, který ho za normálních okolností (od té doby, co se mu Daehyun pokusil ublížit, když mu Garfield sežral Montyho) neměl příliš…nebo spíš vůbec v lásce, se mu začal lísat o nohy. Jako by vycítil, že něco není v pořádku. Daehyunovi povyskočily koutky malinko nahoru. Vzal kocoura do náruče a vysadil ho za mnou na postel. Odložila jsem tužku i papíry bokem a znovu zaujala svou předchozí polohu – klubíčko á la kočka. Garfield do mě začal žduchat hlavičkou a lísat se. Hladila jsem ho po hebkém kožíšku. Stulil se těsně ke mně. Jeho spokojené vrnění mě uklidňovalo a působilo na mě jako ukolébavka. Zavřela jsem oči a jemně okolo Garfielda omotala paži.
Ještě že tě mám. Ty budeš vždycky se mnou.
…
Stála jsem u silnice a pozorovala okolo projíždějící auta. Vytáhla jsem z kapsy mobil, abych zjistila, kolik je hodin.
14:50 … 15. dubna 2003 … C-cože? To datum…ten čas…přesně tehdy měli mamka s taťkou autonehodu, při které přišli o život. To snad ne…!
V dohledu se mi objevilo křiklavě červené auto, které na sebe upozorňovalo u z dálky. Naše auto! Srdce mi poskočilo strachem, co se stane. Podívala jsem se na cestu, která se napojovala na tu, po které jeli naši. Řítilo se po ní kanárkově žluté porsche.
Zastav! Zastav! ZASTAV SAKRA!!
„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, že porsche to nemá šanci vybrat. Vrhla jsem se před auto. Řidič na poslední chvíli dupl na brzdu, ale bylo pozdě. Porsche mnou proletělo jako bych tam nebyla a v plné rychlosti napálilo do auta mých rodičů, které právě projíždělo kolem odbočky, a odhodilo ho ke stromu. Auto se okamžitě vznítilo. Zůstala z něj jenom pomačkaná plechovka. Do nosu mě udeřil zápach spáleného lidského masa. Kouř mě štípal do očí. Nemohla jsem nic udělat. Stála jsem na místě a brečela.
Proč?
„Mami…tati…“ vzlykla jsem.
Nemám tušení, jak jsem se tam ocitla, ale najednou jsem byla v nemocnici. Stála jsem za skleněnou stěnou a dívala se do pokoje, kde ležel mladý kluk napojený k všemožným přístrojům ukazujícím jeho životní funkce…můj bráška.
„Bráško?“ vydechla jsem nevěřícně.
U jeho postele stáli doktoři a na něco se ho ptali. Přes tu stěnu jsem nemohla slyšet, co říkají, ale něco mi říkalo, že to není nic dobrého. Bráška k jednomu z doktorů natáhl ruku, ve které svíral bílou obálku, a něco mu řekl. Doktor si ji od něj vzal. Pak bráška kývl hlavou.
„BRÁŠKO!!“ zakřičela jsem, jak nahlas jsem jen mohla.
Jeden z doktorů se otočil směrem, kde jsem stála, ale hned se zase otočil zpátky.
To mě neviděl? Co se to sakra děje? Vždyť mě museli slyšet a ten jeden mě musel i vidět! Proč dělají, jako bych tam nebyla? Že by…mě opravdu nikdo neviděl, neslyšel ani necítil…? Ne, to přece není možné…Ale proč by pak…
Doktor se znovu na něco zeptal a bráška znovu kývl. Pak doktor jeden po druhém odpojoval přístroje, které držely brášku při životě. Na monitoru, který ukazoval, co dělá bráškovo srdce, se objevila tenká rovná čára.
Ne. NE! Bráško!
„NE!“
…
„Ha Ki, vzbuď se!“ třásl se mnou někdo.
Pomalu jsem otevřela oči. Byl to jenom sen…! Daehyun se na mě upřel svoje starostlivé oči. Vyděšeně jsem se na něj dívala, dýchala jsem zrychleně.
„Šššš…“ Přitiskl si mě k sobě a hladil mě po vlasech.
Zabořila jsem mu hlavu do hrudníku, abych ztišila vzlyky. Po několika minutách jsem zase usnula, tentokrát v jeho náruči.i.