Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.kapitola

11. 8. 2013

KŘUP! A BYLO TO V ...

 

„SNÍDANĚĚĚ!!“ ozval se přímo nelidský řev. Posadila jsem se a poslepu jsem nahmatala vypínač lampičky a rozsvítila jsem. Začala jsem zuřivě mrkat, protože mě do očí bodalo oslepující světlo.

„Kolik je hodin?“ zamumlala jsem ospale a promnula si oči. Odpovědi jsem se nedočkala. Sáhla jsem pro mobil, abych to zjistila. 11:15. Tak brzo? Dyť jsou prázdniny! Švihla jsem sebou zpátky na postel a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Minimálně do dvou mě nebuďte, jinak nejsem zodpovědná za vaše následné zranění, případně smrt.

Do pokoje někdo bez zaklepání vtrhl.

„Hej! Vy dva! Snídaně!“ křičel.

Podle hlasu to byl Daehyun, kdo tak moc toužil po zlomení nosu.

„Daehyune, vypadni, já chci spát!“ okřikla jsem ho a zabořila hlavu do polštáře jako pštros.

„To mě nezajímá. Zůstanu tady, dokud nevstanete.“ oznámil Daehyun.

„Tak to se načekáš.“ zamumlala jsem a dál se věnovala předchozí činnosti.

Daehyun se rozběhl a skočil na postel pode mnou. Ozvalo se hlasité KŘUP, Youngjae zařval, chvilku bylo ticho a pak jsem najednou byla i s postelí o metr níž. Konstrukce nevydržela Daehyunův nálet a moje postel se zřítila na tu Youngjaeho. Žebřík spadl napříč pokojem, naštěstí na stranu pryč ode mě. Povzdechla jsem si a přetočila se na druhý bok.

„Ha ha!“ “zasmál“ se Zelo.

„ÁÁÁ!“ ozval se z hromady peřin a dřeva Youngjaeho křik.

„Ty jsi tady? Co tu děláš?!“

„Já tady spím! Proč na mě sakra skáčeš?!“

„A to mám jako křičet ‚Spím tady, neskač na mě?‘?!“

„Třeba!“

„Zelo, nesměj se tak blbě a sundej z nás tu postel!“ rozčiloval se Daehyun.

Posadila jsem se a kontrolovala rozsah škody.

„Nó, tak to se ti povedlo…“

Zelo se zmítal v nezvladatelném záchvatu smíchu. Chvilkama vydával zvuky jako znásilňovaný osel. Znělo to dost děsivě. Do pokoje se přihnali ostatní kluci a při pohledu na zničenou postel a ruku trčící z té zříceniny se ani oni neubránili smíchu.

„Idioti! Co je na tom tak vtipného?!“ vztekal se Youngjae.

„Všechno.“ objasnil mu Bang.

Nahla jsem se přes okraj postele a zahrála i na Zela: „Ha ha!“

„Sklapni, Zelo!“

„To jsem nebyl já!“

„To je jedno! AU! To byly moje-!“

„Mluv slušně, je tu dáma!“ zarazil ho Youngjae, než Daehyun stihl říct slovo „koule“. „A nemáš mi je cpát k loktu!“

Garfield, který až doteď spokojeně spal vedle mě, se probudil. Protáhl se, nahrbil a chystal se slézt z postele. Jeho pozornost ale upoutala Daehyunova ruka trčící ze spodní postele. Otřel se o ni hlavičkou, očichal ji, zježil se, zaprskal a místo lísaní ho poškrábal.

„Au!“

„Hodná kočička.“ pochválila jsem Garfielda. Jako by mi rozuměl, podíval se na mě, a pak spokojeně odcupital z pokoje.

Kluci se konečně rozhodli zbavit Daehyuna a Youngjaeho toho utrpení a společnými silami z nich odtáhli postel i se mnou.

„Jééé.“ vydechl Daehyun úlevou a převalil se z Youngjaeho na zem. Youngjae, ze kterého zbyl pod peřinou málem jenom mastný flek, zase spal.

„To není možné, on má snad spavou nemoc.“ zahuhlal Jongup.

„Ha Ki, žiješ?“ zeptal se mě Himchan.

„Ne.“ Vylezla jsem z postele a málem šlápla Daehyunovi na břicho.

„Tak tomu se říká dospělá a zodpovědná chůva…“ rýpla jsem si, pohled upřený na Daehyuna válejícího se po zemi.

„Tebe ten smích přejde.“ ušklíbl se. „Zajímalo by mě, kde budeš spát.“

„Do večera času dost.“ mávla jsem rukou a zamířila do kuchyně na snídani. Kluci šli za mnou v řadě jako ocásek; jako kdybych byla jejich šéf. Posadila jsem se ke stolu mezi Daehyuna a Zela. Důkladně jsem si prohlížela všechno jídlo, co tam bylo, pak jsem zvolila jenom misku rýže. Bylo to to jediné, co vypadalo poživatelně. Bang naproti mně do sebe cpal všechno, co se mu dostalo do ruky.

Ten má teda odvahu…! Ale jestli to vařil, tak se ani nedivím, že to jí…kdo jiný by to pak měl jíst, když ne on…

Zelo opatrně nabral na hůlky něco neurčitého, chvíli to hypnotizoval, jako by čekal, že se to vypaří, pak to opatrně strčil do pusy. Pomalu to přežvykoval, netvářil se při tom nijak nadšeně. Jongup pozoroval jeho výraz. Když Zelo polkl, navalilo se mu to zpátky a málem hodil šavli Himchanovi do klína. Ten radši rychle uhnul, kdyby náhodou…Sám ale jedl ne zrovna lákavě vyhlížející neurčitou…asi kaši? Jongup, který se už natahoval pro misku čehosi hnědozeleného, si to velice rychle rozmyslel. Zvedl se od stolu a vzal si košík ovoce.

„Nechápu, co vám na tom nechutná.“ žvatlal Bang s plnou pusou.

„Já docela jo.“ zamumlal Himchan a položil misku asi kaše co nejdál od sebe.

Jongup se s chutí zakousl do jabka, Daehyun se po něm hladově podíval.

„Ani se na to nedívej, to je moje. Tam máš rýži!“ kývl hlavou k poslední misce rýže. Já už jich snědla čtyři a teď jsem přemýšlela, jestli si vzít i tu poslední, nebo ji nechat Daehyunovi.

Ne, budu hodná, nechá mu ji, ať se taky nají. Anebo že by…? Ne, nebudu nenažraná!

Do kuchyně se doplazil Youngjae.

„Co je ke snídani?“ mumlal z polospánku.

„To nikdo neví.“ objasnil mu Zelo. „Ale nejez to, je to nepoživatelné.“

„Skvěle.“ zabručel a sebral Jongupovi z košíku, který si tak pečlivě hlídal, pomeranč.

„Hej! Ulov si svoje!“

Když už všichni dojedli, zůstalo samozřejmě na mně, abych uklidila, protože ti experti se vymluvili, že jdou zpravovat postel. No to bych teda chtěla vidět! Anebo radši ne…Třeba překvapí a povede si jim nějakým zázrakem tu postel dostat do původního stavu. I když o tom silně pochybuju. Vidím to tak, že budu spát na gauči.

Zrovna jsem se chystala shrnout z posledního talířku zbytek nedojezené zelenohnědé asi kaše, když se mně o nohu otřel Garfield. Nalila jsem mu trochu do misky a položila to před něj. Očichal to a utekl.

„Ani ta kočka to nežere.“ zavrčela jsem a hodila misku i s “jídlem“ do koše. Z pokoje se ozývali zvuky jako by se kluci vraždili. Za pár minut přiletěl do kuchyně Zelo.

„Jelikož se Youngjaeho postel úplně rozpadla, tak si vzal tu tvoji, která zatím drží, a my všichni jsme se shodli, že budeš spát u Daehyuna, protože on tu postel rozbil.“

„Ještě jednou a pomalej.“

„Prostě: tvoje postel se zabavuje a ty budeš spát u Banga.“

„Aha.“

---večer---

Vrátila jsem se ze sprchy a vylezla po žebříku na manželskou postel, kde už se rozvaloval Daehyun a neměl tričko.

Já asi dostanu infarkt! Je tak nádherný…! Hlavně neslintat…Ha Ki, ovládej se!

Cítila jsem, jak nabírám rajčatovou barvu. Daehyun v rukách držel hromádku papírů zezadu pokreslených notičkama. Až nápadně to připomínalo moje papíry, které jsem měla pečlivě schované v povlečení na polštář. Dala jsem je tam hned včera odpoledne, aby je nikdo nenašel. Daehyun se na mě podíval a usmál se.

„To všechno si psala ty?“

„Mm-hm.“ kývla jsem a sklopila hlavu, aby neviděl, jak se červenám.

„Jsou krásné.“

Líbí se mu moje texty? Daehyunovi se líbí moje texty?

Srdce mi poskočilo radostní, když Daehyun pochválil moje texty k písničkám, a tváře mi ještě víc zrudly. Svítila jsem jako semafor.

„O kom jsou?“

„C-cože? Jak to myslíš?“

„O kom jsou? Něco tak dokonalého přece nemůžeš napsat bez inspirace.“

„N-no…“ Ach bože, Daehyune! Proč se před tebou chovám jak idiot? Proč jsem najednou stydlivá? Proč se mně srdce dere až do krku, když se na mě usměješ? Proč se červenám? Proč nejsem schopná aspoň trochu logicky uvažovat? Proč nejsem schopná dát dohromady srozumitelnou větu? Proč to všechno? Proč se klepu? Protože je mi zima!

„Vrať mi je!“ natáhla jsem se pro ně.

Zvedl ruku nad hlavu. Zvedla jsem se do kleku, abych na ně dosáhla. Bylo mi to ale úplně k ničemu, protože jsem i tak byla příliš malá. Ani nevím jak, ale nějak se mně v tom krutém boji přemístit se nad Daehyuna. Obkročmo jsem mu seděla na břiše a natahovala se po svých textech.

„Vrať mi je!“

Přitiskl si papíry na hrudník a zakroutil hlavou. Sesedla jsem z něj a naštvaně si přitáhla kolena k hrudníku. Doufala jsem, že mi pak bude trochu tepleji a nezačnou mi drkotat zuby.

„Daehyune…prosím…“ škemrala jsem.

Daehyun se jenom nádherně usmál a zabalil mě do kousku velké přikrývky.

No moment…tady je jenom jedna peřina? To znamená že…J-já budu s Daehyunem spát pod jednou peřinou? T-to…já asi neusnu.

„Lepší?“ zeptal se s úsměvem.

„J-jo. Děkuju…“ pípla jsem. „Už mi vrátíš ty texty?“ podívala jsem se na něj pohledem týraného jehňátka.

Daehyun se zasmál.

Co je na tom vtipného?

Lehla jsem si a otočila se k němu zády. Slyšela jsem, jak nadzvedl polštář a schoval pod něj texty, abych mu je v noci nemohla sebrat. Postel trochu zavrzala, jak si lehl. Natáhl přese mě ruku a zhasnul světlo. Otočila jsem se čelem k němu a zadívala se do jeho obličeje. Přestože měl zavřené oči, určitě poznal, že jsem se otočila, prozrazovalo mě totiž vrzání postele.

 

Je tak roztomilý…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 36856
Měsíc: 224
Den: 5