UŽ NIKDY
Stála jsem u sporáku a krájela papriku na večeři - Zelo si poručil zeleninový salát. Daehyun seděl na gauči a pozoroval mě. Teda přesněji řečeno – pozoroval můj zadek.
Najednou se mi zamlžilo před očima. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala mžitky a nepořezala se. To ale nepomohlo. Mžitky rychle přešly v úplnou tmu, hlava se mi motala jako na kolotoči, kolena mě odmítala dál nést. Podlomily se mi nohy a pak…
-----z pohledu Daehyuna-----
Kolena se jí podlomila a ona se zhroutila k zemi. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co se právě stalo. Vystartoval jsem z gauče k ní.
„Ha Ki?“ promluvil jsem na ni. Žádná reakce. Chytil jsem ji za ramena a zatřásl s ní. „Ha Ki! Slyšíš mě?“
Její tělo bylo úplně bezvládné. Hrudník se jí nadzvedával v pravidelném tempu, ale to byl jediný pohy, který zvládla sama, jediná známka života.
„Ha Ki! Prober se! Ha Ki! No tak!“ Nic. Zvedl jsem se a napustil si do dlaně trochu studené vody. Poprskal jsem jí obličej vodou a znovu s ní zatřásl. Ani to ale nezabralo.
„Ha Ki!“ třásl jsem s ní neustále. Moje snaha však byla marná.
„Bangu!“ křikl jsem a vzal Ha Ki do náruče. „BANGU!!“ zařval jsem z plných plic.
„Co je?“ nahlédl do kuchyně otráveně leader.
„Potřebuju pomoc. Budeš řídit. Do nemocnice. Nečum tak blbě a hýbej se!“
Nepustil jsem Ha Ki z náruče ani v autě. Pořád jsem na ni mluvil, hladil ji po tvářích, doufajíc, že se probere. Čím víc jsme se blížili k nemocnici, tím byla moje naděje menší, ale nezmizela, ani když jsme Ha Ki předávali do péče doktorů. Bang se cestou stihl vyptat na všechno, co se stalo.
„Myslíš, že bude v pořádku?“ zeptal jsem se tiše Banga, když jsme s chodby pozorovali, jak jí provádějí nejrůznější vyšetření.
„Určitě ano. Třeba je to jenom únavou. Dyť od té doby, co jí začala škola, pořádně nespala a ještě k tomu pořád poletuje a ustavičně něco dělá.“ uklidňoval mě leader, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě. Sám nevěřil tomu, že by to bylo jen únavou.
„Neboj se. Bude v pořádku.“ ujistil mě, když si všiml mého nedůvěřivého výrazu v obličeji. Pokusil jsem se o úsměv, ale při pohledu na to nehybné tělíčko před námi to prostě nešlo.
---o týden později---
Ha Ki ležela v nemocničním pokoji, z jejího těla vedla spousta hadiček k různým přístrojům, které jí pomáhaly dýchat a kontrolovaly její srdce.
„Mohl bych s ní být chvilku o samotě?“ poprosil jsem doktory a ostatní kluky ze skupiny.
„Samozřejmě.“ kývl jeden z lékařů a naznačil ostatním, aby ho následovali ven z pokoje. Kluci místnost opouštěli se slzami v očích, nechtěli věřit tomu, co nám doktoři oznámili. Nevědí, co jí je, podle vyšetření je úplně v pořádku, ale prý už nikdy…už nikdy nebude dýchat sama, bez přístrojů. Když ji zkoušeli odpojit od přístrojů, přestala dýchat…připojili ji, ale…ne na dlouho…
Himchan, který šel poslední, za sebou tiše zavřel dveře a stoupl si k ostatním za prosklenou stěnu pokoje.
Vzal jsem její ruku, ze které nevycházela žádná hadička, do svých dlaní a sklopil hlavu. Na hřbet její dlaně dopadla první slza. Hned za ní další a další. Nedokázal jsem se smířit s tím, že tohle je naposled, co ji můžu držet. Sklonil jsem se k ní, a co nejjemněji přitiskl své rty na její čelo.
„Ha Ki…miluju tě.“ zašeptal jsem tiše, hlas se mi zlomil, při pohledu na to drobné tělíčko na posteli. Byla tak křehká, bledá, bezbranná…
Proč…? Proč ty? Dyť bylas zdravá, veselá holka, tak proč? Ještě nedávno ses smála a…
„Můžeme?“ zeptal se opatrně jeden z doktorů vcházející do místnosti.
Jenom jsem přikývl.
„Přístroje dýchají místo ní.“ Ta slova mi pořád zněla v hlavě. Ta slova dokázala zcela zničit moje srdce, které bilo pro Ha Ki. Ta slova mi dokázala během vteřiny zničit život a ostatní kluky srazit na kolena.
„Měl byste odejít.“ řekl mi muž v bílém plášti.
„Ne. Chci být s ní.“ Napořád. Proč…proč mě opouštíš? Slíbili jsme si přece, že budeme spolu…napořád…tak mě neopouštěj! Proč mi to děláš? Ha Ki…vzbuď se! Prosím! Bez tebe…nechci žít bez tebe! Ta bolest…nedokážu žít s takovou bolestí! Je to jako by mi někdo rval srdce z hrudi. Pomalu, co nejbolestněji…milimetr po milimetru…jako střepy skla trhající moje srdce na malinkaté kousíčky…
Zvedl jsem hlavu a sledoval, jak doktoři mačkají tlačítka na všech přístrojích, jak obrazovka přístroje, který ukazoval činnost jejího srdce, zčernala, jak odpojují všechny ty hadičky od přístrojů i jejích rukou. Její ruka, kterou jsem držel, už byla celá mokrá od slz.
Slzy byly jako hodiny odpočítávající vteřiny života, které jí zbývaly. Vědomí, že její srdce udeřilo naposled, mě zabíjelo. Už nikdy neuslyším její zrychlené srdce při polibku. Už nikdy neotevře ty nádherné čokoládové oči, aby se mohla podívat na hvězdy. Už nikdy na nás nebude křičet, ať okamžitě uklidíme ten bordel v kuchyni, co po nás zůstal, když jsme vařili. Už nikdy se na nás neusměje. Už nikdy nás nepovzbudí před koncertem. Už nikdy neuslyšíme její smích…její hlas. Už nikdy neucítíme její dotek. Už nikdy neuvidím, jak se jí chvějí víčka a cukají koutky, když se snažila předstírat, že spí. Už nikdy se s ní nebudu bít o peřinu… už nikdy se nedotknu těch hebkých voňavých vlasů…už nikdy neuvidím, jak se červená…jak je v rozpacích…už nikdy ji nebudu hladit…objímat, abych ji zahřál…líbat ty měkké rty, které přímo vybízely k polibku…už nikdy se ke mně večer nepřitiskne, aby se nebála. Věřila, že ji ochráním. Tak proč mě opouští? Proč odchází? Proč se nějaká babička, která už dlouho trpí vážnou nemocí, dožije 100 let a naprosto zdravá dívka odchází v 15?! Proč?! To nemůže být pravda! Nemůžu…nechci tomu uvěřit! PROČ ONA?! NE! TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! NEOPOUŠTĚJ MĚ! ZŮSTAŇ TADY SE MNOU! HA KI! VZBUĎ SE!
Bang stojící za mnou mi položil ruku na rameno. Nebyl jsem jediný, kdo nedokázal zastavit slzy. Držel jsem její ruku, i když už byly všechny přístroje odpojené od jejího těla, její hrudník se nenadzvedával.
„Ha Ki…ne!“ Neopouštěj mě! Neodcházej! Máš celý život před sebou, tak bojuj! Nevzdávej se dřív, než jsi začala bojovat, žít! I když je to těžké, život stojí za to! Drž se! Ha Ki, ty to zvládneš! Zvládneš to! Miluju tě, tak bojuj! Nesmíš mě opustit! Slíbilas to!
-----z pohledu Ha Ki-----
To…bolí…pálí…tak nepříjemný tlak v plicích…horko…ten pocit…jako by mě někdo topil…potřebuju vzduch…pálí to! I přes tu neskutečnou, ostrou bodavou bolest jsem se přinutila zalapat po dechu. Pokusila jsem se nadechnout a ono to šlo! S každým novým nádechem se bolest postupně zmírňovala, až odezněla úplně. Ucítila jsem na své ruce jemný stisk a kapičky vody. Někdo tiše a udiveně vyslovil moje jméno, z jeho hlasu bylo znát velké překvapení a neskutečná radost. Okamžitě jsem ten hlas poznala – patřil Daehunovi. Postupně ke mně doléhaly i hlasy ostatních kluků a ještě několik neznámých mužských hlasů. Zvědavost mi nedala a já pomaloučku otevřela oči. Nade mnou se skláněl Daehyun, oči zalité slzami, ve tváři šťastný úsměv. Úplně stejně na tom byli taky ostatní členové B.A.P.
„Proč brečíte? Co se stalo?“ nechápala jsem.
„Ty-ty si to nepamatuješ?“ podivil se Bang.
„Ne. Co se stalo? Proč jsem tady?“ ptala jsem se a opřela se na posteli o loket, abych se trochu nadzvedla.
„Ha Ki…“ zašeptal Daehyun, nedokázal zastavit slzy. Jemně mě pohladil po tváři, jako by se bál, že se pod jeho dotekem rozpadnu. Spokojeně jsem zavřela oči a opřela si hlavu do jeho dlaně jako kotě.
Je to tak příjemné…
---doma---
Seděla jsem Daehyunovi na klíně, hlavu opřenou o jeho rameno.
„Omlouvám se, že jste se o mě báli.“ zamumlala jsem a zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.
„Slib mi, že už mě nikdy neopustíš.“ zašeptal mi Daehyun do ouška.
„Už nikdy. Slibuju.“
„Miluju tě.“ zašeptal a jako důkaz svých slov spojil naše rty v něžném polibku.
Taky tě miluju, Dae.
wooow :-)
(Chris, 11. 2. 2014 16:11)