OMYL
Někdo zaklepal na dveře a ozval se Daehyunův tichý hlas.
„Můžu?“
Posadila jsem se, přitáhla si nohy k tělu, nahrnula na sebe hory pěny a objala si kolena pažemi. Až pak jsem odpověděla.
„Jo.“ křikla jsem.
Daehyun malinko otevřel dveře, rychle vklouzl dovnitř a zamkl. Posadil se na okraj vany zády ke mně. Rozpačitě jsem zírala na pěnu, která zakrývala moje nahé tělo.
Daehyune, jestli se otočíš, zabiju tě. I když možná ne hned…Na co to zas myslím?!
„Jak ti je?“ zeptal se. zezačátku jsem nechápala proč, ale pak mi došlo, že odpoledne jsem v tom výtahu musela dost vyvádět.
„Je mi dobře.“ zamumlala jsem.
„Proč jsi nikomu neřekla, že máš klaustrofobii?“
„Nemám. Jenom mám už odmalička strach z výtahů.“
„Ale i tak…měla jsi mi to říct. Měli jsme o tebe strach.“
„Promiň.“ pípla jsem skoro neslyšně.
„Ale stejně nepochopím, proč jsi do toho výtahu vůbec šla, když se jich bojíš.“
Nevyčítá mi to…jen se snaží přijít na mou logiku…
„Já…je to trapné!“
„Co?“ nechápal.
„Bát se výtahů.“
„Není.“
„Je to trapné! Kdo se bojí výtahu? Dyť je to jenom přerostlá plechovka! Jak se toho někdo vůbec může bát? No, očividně může. Já.“
Daehyun se rozesmál.
„Víš, co je trapné? Když se devatenácti letý kluk bojí myší.“
„Hm.“ zabručela jsem.
Daehyun se znovu tiše zasmál. Prstem mi lehce přejel po páteři. Projela mnou vlna chladu a moje tělo se mírně zachvělo. Daehyun mi prstem pořád přejížděl po zádech, čímž způsobil, že moje tváře začaly nabírat červený nádech. Sklonil se ke mně a přitiskl mi rty na krk. Dvěma prsty mě něžně chytil za bradu a přitáhl si mě k polibku. Nenechala jsem ho dlouho si hrát a začala jsem si pohrávat s jeho pootevřenými rty. Vsála jsem jeho spodní ret, jemně ho cucala, žužlala a nakonec do něj opatrně kousla. Daehyun tichounce zasténal; dohánělo ho to k šílenství.
Teda…vydržíš míň, než jsem čekala…
Dlaní se vydal po mém rameni a ještě níž – na hrudník. Než se ale stihl dostat na prsa, zastavila jsem ho. Chytila jsem ho za zápěstí a odtáhl mu ruku od sebe.
„Dae…ne.“ zašeptala jsem do polibku.
„Proč?“
Odtáhla jsem se od něj úplně.
„Protože těch pět agentů zaručeně stepuje za dveřma a čeká, až uslyší něco, co by oni rozhodně slyšet neměli.“ ušklíbla jsem se.
„Hmmmm.“ usmál se Daehyun.
No moment…co by neměli slyšet? Panebože, ze mě stává úchyl!
„Jak to sakra ví?“ ozval se zpoza dveří Jongupův hlas.
Daehyun se uchechtl a spiklenecky na mě mrknul. Prudce otevřel dveře, načež Jongup zařval: „AU!“ a pak se ozvala dutá rána, jak někdo přistál na zemi. Jongup seděl Daehyunovi u nohou a mnul si naražené čelo, ostatní kluci stáli v řadě vedle sebe, na tvářích nevinné úsměvy. Jen Himchan chyběl.
„Jako leader bys měl být rozumnější.“ ušklíbl se na Banga.
„Padejte spát. Hned.“ zavelel Bang.
„Dyť je teprve deset!“ namítl Youngjae.
„Zítra vstáváte v pět.“
„Cože?! Proč?!“ zděsil se Zelo.
„Protože jsem to řekl. A vyřiďte to Himchanovi, až se vrátí. Kam vůbec šel?“
„Na rande.“
„Aha. Tak padejte!“
Kluci naštvaně odpochodovali do svých pokojů. Až na Daehyuna. Ten znovu nakoukl do koupelny.
„Ty bys taky měla jít brzo spát. Zítra ti začíná škola.“ připomněl mi a zavřel.
Ach jo! Ty prázdniny tak rychle utekly. Mně se nechce do školy. To zas bude nuda…
---v noci---
Neohrabaně jsem slezla z postele (málem jsem šlápla Jongupovi na hlavu), a loudala jsem se do kuchyně. Samozřejmě jsem se v té tmě netrefila do dveří a čelně jsem vrazila do zdi.
Kterej vůl postavil zeď hned vedle dveří?! To jsou nápady…
Konečně jsem se dostala až do kuchyně. Rozsvítila jsem, abych zase nenarazila do zdi nebo do něčeho jiného, co by se mně připletlo před ksicht. S napůl zavřenýma očima jsem přišla až ke dřezu, sebrala jsem z kuchyňské linky skleničku (pravděpodobně už použitou, ale to mně bylo upřímně jedno) a napustila si studenou vodu. Vylila jsem to do sebe najedenkrát a otočila jsem se k odchodu. U stolu seděla podezřelá hromádka neštěstí. Lokty opřené o stůl, hlavu schovanou v dlaních. Himchan. Ani jsem si ho cestou sem nevšimla.
„Himchane?“ oslovila jsem ho tiše.
Zvedl hlavu a podíval se na mě uslzenýma očima.
O-on brečí? Himchan brečí?
Původně jsem měla v plánu se zeptat, co tady tak pozdě dělá, ale při pohledu na jeho smutné oči jsem svou otázku změnila.
„Co se stalo?“ Posadila jsem se naproti něj; ochotná si ho vyslechnout.
„Nic.“ zamumlal a znovu skryl hlavu v dlaních.
Povzdychla jsem si, chytla ho za předloktí a odsunula mu jednu ruku. Položila jsem bradu na stůl a podívala se na něj zespodu.
„Himchanie…vážně mi to nechceš říct?“ zkoušela jsem to znova.
„No…já…Yong Hee se se mnou rozešla…Našla si někoho jiného…protože já jsem na ni prý měl málo času.“
Tak to byla pěkná kráva…Sakra, co mám říct? Nikdy jsem nikoho po rozchodu neutěšovala!
Himchan na mě upíral svůj uslzený pohled. Místo jakéhokoli vykecávání jsem prostě přešla stůl; on sledoval, co dělám a trochu se na židli pootočil, což mi vyhovovalo. Zastavila jsem se před ním a pevně ho objala. Očkem jsem nenápadně mrkla na hodiny.
Dvě v noci. A já, místo abych spala a nabírala sílu na zítřek, tak tady uklidňuju odkopnutého kluka. No co…občas každý potřebuje obejmout. A když budu zítra ve škole vypadat jak zombie, tak to svedu na vážné rodinné důvody. Lhát nebudu.
Himchan byl zezačátku mou reakcí překvapený, ale pak mě uvěznil v jemném sevření jeho paží.
„To bude dobrý…“ zašeptala jsem a pohladila ho po zádech.
Himchanovi se na tváři objevil náznak úsměvu. Ani nevím jak dlouho (ale bylo to dlouho) jsme takhle zůstali.
Připadám si jako mamka, která uklidňuje svoje dítě.
„Tak kvůli tomu jsi odešla?“ ozval se ode dveří Daehyunův hlas.
Pomalu jsem se od Himchana odtáhla a už jsem se nadechovala, abych mu to vysvětlila, ale Daehyun mě předběhl.
„Jsi stejná jako Min Ah.“ zahučel a už se chystal k odchodu.
„A ty jsi kvalitní idiot!“ rozčílil se Himchan.
Daehyun se na něj nechápavě podíval a pak přeskočil pohledem na mě.
Daehyun chtěl něco namítnout, ale Himchan mu to nedovolil.
„Drž hubu sakra, když na tebe mluvím!“ okřikl ho. Daehyun jenom vyvalil oči a zaklapl pusu.
Himchane, klid. Uklidni se!
„Yong Hee se se mnou rozešla! Ha Ki se šla do kuchyně napít, uviděla mě, jak brečím a proto mě objala! Nic víc jsme nedělali!“ křičel Himchan.
Daehyun se nestačil divit, kde se to v Himchanovi vzalo. Do očí mu znovu vhrkly slzy a on sklouzl
zpátky na židličku. Pohladila jsem ho po rameni a věnovala Daehyunovi vražedný pohled.
„Promiň.“ zašeptal.