VÝTAHOFOBIE
Nedobrovolně jsem nastoupila do výtahu za Daehyunem a Himchanem, kteří se právě vraceli z focení. Ostatní kluci museli vlézt do druhého výtahu, protože tenhle byl pro 7 lidí příliš malý…a ten druhý taky. Nechtěla jsem dát najevo svou panickou hrůzu z výtahů, a tak jsem se snažila to tu chvilku vydržet a nezačít blbnout.
Vydržela jsem to cestou sem, vydržím to i po druhé! Není to ani minuta…jenom chvilička! To zvládnu! Musím to zvládnout! Já se nebojím! Vůbec...se…nebojím!
Nemám klaustrofobii…jenom mám už od malička fóbii z výtahů…a tmy. Sama nevím proč, ale prostě mám. Napjatě jsem sledovala světýlko přeskakující z jednoho čísla na druhé. Světýlko, ukazující patro, ve kterém jsme.
Už jenom tři patra!
Z ničeho nic se výtah se silným škubnutím a ránou zasekl mezi patry. Světlo až doposud osvětlující kabinu zablikalo a zhaslo.
„P-proč to nejede?“ pípla jsem vyděšeně.
„Sekli jsme se.“ oznámil naprosto klidně Daehyun.
„Zase.“ dodal otráveně Himchan. „To bude na dlouho.“ zafuněl a svezl se po stěně výtahu na zem.
„Na dlouho? Na jak dlouho?“
„No…minimálně na hodinu.“
Na hodinu? Hodinu po tmě ve výtahu?
Při té představě jsem křečovitě zatnula pěsti, až mi zbělely klouby. Rozumné myšlení mě začalo opouštět, tělo přestávalo pracovat tak, jak bych chtěla. Srdce mi bilo pořád rychlej, až jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. S dechem jsem na tom nebyla o moc líp. I když jsem se snažila dýchat pravidelně, nešlo to. Hrudník se mi nadzvedával v nepravidelných, rychlých, mělkých nádechách. Zmocňoval se mě strach. Ani jeden z kluků nemohl vidět moji reakci. Ve tváři se mi zrcadlila hrůza a panika.
Já…já se asi zblázním! Já to nevydržím! Nemůžu tady zůstat! Musím ven! Teď hned! Já chci ven!
Rozumné myšlení mě opustilo už úplně a jediné, na co jsem se zmohla, bylo praštit co největší silou do dveří výtahu a zakřičet. Přestože jsem je neviděla, byla jsem si naprosto jistá, že na mě oba kluci upřeli svoje pohledy. Cítila jsem je na sobě. Tmou zablikalo červené světýlko STOP a osvětlilo tak na pár vteřin scénu výtahu.
-----z pohledu Daehyuna-----
To, co jsem viděl, mi málem vyrazilo dech. Její obličej byl zkroucený ve zděšené grimase, celá se třásla, lapala po dechu.
Ona se vážně bojí. Vždyť…je ještě pořád dítě…ale i tak…není normální, aby se takhle bála. Možná má panickou hrůzu ze tmy nebo…no to je teď jedno.
Přistoupil jsem k ní a položil jí ruku na rameno. Třásla se mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Znovu vyrazila proti dveřím a bezmyšlenkovitě do nich bouchala a křičela.
„Já chci ven! Dostaňte mě odtud! Prosím! Já musím ven!“ křičela hystericky.
„Ha Ki.“ zašeptal jsem tiše a přitáhl si ji do náruče. „Neboj se. Jsme tady s tebou.“ snažil jsem se ji uklidnit. Ona se mi ale okamžitě vysmekla a znovu mlátila do dveří.
„Pusťte mě ven! Já chci pryč! Chci ven! VEN!“ křičela zoufale.
Zezadu jsem ji pevně objal a stáhl ji s sebou na podlahu. Pevně jsem ji držel, přestože se bránila a mrskala sebou na všechny strany.
----z pohledu Ha Ki-----
Snažila jsem se vymanit ze sevření toho člověka, který mě odtáhnul od svobody, od světla…od poslední naděje.
„Ne! NE! Pusť mě! Já chci ven! CHCI VEN!“ křičela jsem a odstrkovala od sebe to tělo, které mě pořád odmítalo pustit, které mě chtělo vtáhnout do temnoty…do nicoty…Ale já nechci! Chci na světlo! Potřebuju světlo!
-----z pohledu Daehyuna-----
Svíral jsem to křehké tělíčko co nejpevněji, abych jí zabránil v pohybu. Bál jsem se, aby si neublížila. Ona hlasitě vzlykala, pořád sebou škubala. Přestože je drobounká a ne moc silná, dalo mi to dost námahy ji udržet. Přitiskl jsem si ji k sobě ještě pevněji, dlaní jsem ji hladil po zádech, po pažích, po vlasech, ale nic z toho ji nepomáhalo uklidnit. Himchan jenom třeštil oči, nedokázal pochopit, co se to s ní děje.
„Ha Ki, uklidni se. Všechno bude dobré, bude to v pořádku. Jen klid.“
Zapřela se mi rukama do hrudníku a trochu se ode mě odtáhla. Podívala se mi do očí. Její pohled mě vyděsil. Oči plné hrůzy, strachu, paniky, nepříčetnosti. Po tvářích se jí kutálely velké slzy. Nejspíš ani nevěděla, co dělá. Vypadala jako někdo, kdo právě utekl z psychiatrické léčebny. Vrhla se mi kolem krku, pevně mě kolem něj sevřela pažemi a zaryla mi nehtíky do kůže tak hluboko, až jsem měl pocit, že mi ji snad rozervala, držela mě tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat. Překvapilo mě, kolik síly se skrývá v tom drobounkém tělíčku.
„Šššš. Nemysli na to.“ pohladil jsem ji po tváři. „Představuj si něco krásného. Něco, co máš ráda. Představuj si, jak ležíš ve vyhřáté posteli a posloucháš hudbu…“
„…vedle tebe leží Daehyun a něžně tě hladí po těle…přetočí se nad tebe a pomaloučku se k tobě sklání…a políbí tě…“ dokončil Himchan.
„NE! JÁ CHCI VEN! Nechci umřít!“ vykřikla. Znělo to spíš jako řev zvířete než člověka. Vysmekla se mi a znovu se vrhla ke dveřím. Bušila do nich pěstma, křičela.
„Ha Ki!“ Přitáhl jsem si ji k sobě, posadil si ji na klín. „Neumřeme.“
„Mysli na něco příjemného.“ řekl Himchan a pokračoval: „Cítíš, jak se tě Daehyun dotýká, cítíš jeho rty na těch svých, cítíš tu vůni, kterou tak miluješ…“
„…slyšíš, jak ti šeptá do ouška: ‚Miluju tě.‘“
„Bude v pořádku?“ zeptal se Himchan starostlivě.
„Jo, jen se musí zklidnit.“ Doufám, že bude v pořádku.
Její zmítající se tělo se postupně uklidnilo. Dál se ale neovladatelně třásla a vzlykala. Po krku mi stékaly její horké slzy.
„Šššš.“
-----z pohledu Ha Ki-----
Ty hlasy ke mně z počátku přicházely jako by odněkud z dálky, ale postupně se přibližovaly. Sice jsem nedokázala pochopit, co říkají, ale byly tak uklidňující, příjemné. Snažila jsem se vnímat jenom je a ty doteky.
„Daehyune…Himchane…“ zašeptala jsem po chvíli jejich jména.
„Ano…Jsme tady…Jsme s tebou. Neboj se.“
Pořád jsem mu nějak nerozuměla, což způsobilo další záchvat paniky.
„Ne! NE! Já nechci umřít! Chci ven!“ zmítala jsem se v jeho náruči.
„Půjdeme ven! Půjdeme, ale musíš ještě chviličku vydržet.“ Vzal mi tvář do dlaní a o kousíček mě od sebe odtáhl, aby se mi mohl zadívat do očí.
„Dostaneme se odsud.“ ujišťoval mě.
„Opravdu?“
„Ano. Neboj se.“ Palcem mi jemně utřel slzy z tváře a mile se usmál. Srdce i dýchání se mi trochu zklidnilo. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a snažila se uklidnit.
---o hodinu a půl později---
„Kde jste byli tak dlouho?“ křičel Zelo už z dálky.
„Zasekli jsme se ve výtahu.“ odpověděl Himchan a nasedl za klukama do auta. Daehyun, který mě až doteď nesl v náručí, mě posadil vedle sebe a zabouchl dveře auta.
„Už jsme si mysleli, že vás budeme muset jít hledat!“ řekl Bang na předním sedadle a otočil se dozadu. Pohled mu sklouzl na mě.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Jo…“ pípla jsem a opřela si hlavu o Daehyunovo rameno.
„Opravdu?“ natáhl ke mně ruku, aby mi zkusil čelo. Jeho ruka mi sjela po tváři, což se Daehyunovi moc nelíbilo a věnoval leaderovi zlý pohled. Já se jenom usmála a spokojeně jsem zavřela oči.
Mám vás ráda, kluci. Všechny.