1.kapitola
MYYYŠ!!
Brácha vytáhl z auta první a poslední tašku a položil ji přede mě. Na rukou jsem držela svou kočku – Garfielda; stála jsem vedle bráchova nejlepšího kámoše – Daehyuna z B.A.P – před velkým domem, kde bydlelo šest slavných klukům. Já se tam počínaje dneškem měla nastěhovat taky, jelikož brácha odjíždí na výšku do Anglie a rodiče před 10 lety umřeli. Mně tehdy bylo 5, Min Hyunovi 10.
„Ne že si z ní uděláš uklízečku!“ varoval Daehyuna.
„Neboj…“ kývl už asi po sté. „Dyť mě znáš.“
„No právě.“
„Budu se o ni starat jako kdyby to byla moje vlastní sestra.“ ujišťoval ho Daehyun.
„No, mám takové tušení, že se bude starat spíš ona o vás všechny než vy o ni.“ Brácha se díval ke vchodu.
Ode dveří se ozval divný skřek. Znělo to, jako by někdo škrtil kočku. Ohlédla jsem se za tím zvukem, ale místo týrané kočky vykukovali zpoza dveří čtyři kluci. Jongup Zelovi zakrýval pusu rukou, Zelo cosi nesrozumitelného žvatlal, nebo jenom slintal Jongupovi na ruku, aby ho pustil.
„MYYŠ!!“ K smrti vyděšený Youngjae doslova proletěl kolem dveří.
Daehyun prudce otočil hlavu dozadu.
„To je OSMÁK!“ zařval.
„MYYYŠ!!“ ječel dál Youngjae a znovu proběhl kolem dveří. Hned se ale vrátil a skočil Himchanovi na záda.
„Slez ze mě!“ nadával Himchan a snažil se ho setřást. „Dej si tu krysu do klece, kdo ho má pořád poslouchat?!“ rozčiloval se. „A ty ze mě sakra slez!“
„To není krysa!“
„To je jedno, je to hlodavec!“
„To není jedno!“
„Začínám uvažovat, jestli tě nevezmu s sebou do Anglie.“ zamumlala Min Hyun.
„Proč?“ nechápavě jsem se na něho podívala.
„Bojím se, že když tam budeš ještě ty, tak ten dům spadne.“
„Neboj se, budu požadovat pokoj v druhém patře.“ zakřenila jsem se.
„Proč?“
„Aby na mě když tak spadla jen střecha a ne ještě jedno patro.“
Brácha zakoulel očima.
„Já už radši jedu.“ zasmál se. Dal mi pusu na čelo a zamířil ke svému autu. Naposled jsem mu zamávala a vydala se k domu.
„Sundejte ho ze mě!“ křičel Himchan a třepal se jak mokrý pes.
Daehyun, který vešel hned za mnou, Youngjaeho chytil za tričko a stáhl ho z chudáka Himchana.
„Uf. Dík.“ vydechl s úlevou Himchan.
„Ehm…kde budu spát?“ zeptala jsem se.
„U vás!“ vyhrkli Himchan, Daehyun a Jongup zaráz a ukázali na Youngjaeho a Zela.
„Proč u nás?“
„Máte volnou postel.“
„Ale vy všichni máte manželské patrovky, my máme jenom obyčejné!“
„Ale vy máte volnou celou postel a TY se o ni máš starat!“
„Tak jo. Budeš spát u nás.“ rozhodl Zelo.
Hm, ráda vidím, že vám nepřekážím! Já vím, že jsem úžasná, ale tak nemuseli jste se hádat, kdo se mnou chce být v pokoji. Letmo jsem pohlédla na Banga. Za celou dobu, co se tady všichni hádají, ještě ani jednou nepromluvil. Když si všiml, že se na něj dívám, usmál se. Rychle jsem sklopila pohled k zemi.
„Křeček!“ ukázala jsem prstem na chlupatou kuličku s nožičkama.
„MYYŠ!!“
„To je osmák!“ opravil nás Daehyun.
„Tak si ho chyť, Garfield už ho zaregistroval.“
Daehyun se na mě vyděšeně podíval.
„Kočka!“
„Neříkej.“
Vrhl se po myši, ale ta byla rychlejší a zaběhla mu pod skříň. Daehyun skončil rozplácnutý na zemi jak přejetá žába. S naprosto vážným výrazem se zvedl a oprášil se. Mně i ostatním kromě Youngjaeho cukaly koutky do úsměvu.
„Hlídej si ho!“ ukázal Daeyhun výhružně na Garfielda. „Poď, ukážu ti pokoj.“
---o něco později---
„Čičí!“ volala jsem, ale nic. Garfield jako by se vypařil. Hledám ho už snad hodinu! Kam ta blbá kočka mohla zalézt?
„Zelo, neviděl jsi Garfielda?“ zeptala jsem se a zapadla vedle něj na gauč.
„Jo, šel někam tam.“ ukázal směrem k něčímu pokoji.
„Dík.“ zvedla jsem se a šla ho zase hledat. Přede mnou prosvištěla chlupatá zrzavá koule. Garfield! Rozběhla jsem se za ním.
„Počkej! Zastav!“ Nějak jsem nevybrala prudkou zatáčku a zabrzdila jsem o futra. Garfield si sedl kousek ode mě, jako by se mi smál. No kdo by se taky nesmál že? Pomalu a potichu jsem se k němu plížila. V tlamičce nesl něco šedého. Šedého? Myš! Sakra! Počkal, až jsem byla jenom půl metru od něho a pak zase vystartoval.
„Co to máš? Dej mi to! Fuj! Vyplivni to!“ křičela jsem a hnala se za ním. Jen aby to neviděl Daehyun! Asi by to psychicky neunesl…
Kočka si očividně nevypočítala brzdnou dráhu…a následovala čelní srážka tlusté kočky a kuchyňské skříňky.
„Cha! A mám tě!“ Skočila jsem po něm a konečně ho lapila. Sebrala jsem mu z tlamičky tu šedou věc…a prozkoumávala ji. Jestli to dřív byla myš…tak teď to tak teda rozhodně nevypadalo. Do kuchyně vešel Bang.
„Co se tady proboha děje?“
Rychle jsem schovala myš za záda a dělala jako že ni. Můj herecký výkon byl ale dost chabý. Navíc, když začal Garfiled, kterého jsem mačkala v náruči, mňaučet. Bang se na mě nechápavě díval, čekal na vyvětlení.
„No…“ zamumlala jsem a ukázala mu mrtvou myš. Držela jsem ji za ocásek, což se Grfieldvi zdálo ohromně zábavné, a hned se po ní začal natahovat.
„Promiň.“ zamumlala jsem a sklopila oči.
„Mně se omlouvat nemusíš, ale…měla bys ji zakopat…a pak mu nějak šetrně oznámit…že myš z neznámého důvodu chcípla.“
„A kam ji mám zakopat?“
„Na zahradu. Poď se mnou.“ Bang mě popadl za ruku a táhl mě za sebou. Nenápadně jsme se proplížili kolem otevřených dveří Daehyunova pokoje k zadním dveřím vedoucím do zahrady. Bang mi podal rýč a lopatu a já se pustila do kopání hrobečku. Bang jenom postával o kousek dál a pozoroval mě.
„Podej mi ho.“ přikázala jsem mu. „A zabal ho do něčeho.“
„Ty jsi náročná.“ zafuněl a vytáhl z kapsy papírový kapesník.
„Je čistý, že jo?“ ujistila jsem se, než do něj myš zabalil.
„Jo.“ Shýbl se a opatrně položil myšku do díry, co jsem vyhrabala. Zaházela jsem ji hlínou a položila na to místo kámen. Utrhla jsem nejbližší kvítko a ozdobila jím hrobeček.
„A teď minuta ticha za padlé.“ řekla jsem a narovnala se. Bang se na mě podíval, jestli jsem se náhodou nezbláznila, ale pak zase hlavu odvrátil a dodržel onu tichou minutku.
„Můžeme jít.“ oznámila jsem.
Společně jsme se vrátili dovnitř. Už cestou jsem si vymýšlela, jak to řeknu Daehyunovi. Hlavně šetrně! Nenápadně mu naznačit, že svého mazlíčka už nikdy neuvidí. To by mohlo vyjít. Zamířili jsme do koupelny umít si ruce od hlíny. Do koupelny vletěl Daehyun a zamkl. Posadil se na vanu a vydýchával se. Já i Bang jsme na něho nechápavě hleděli.
„Hm-hm!“ odkašlal si Bang.
Daehyun trhl hlavou nahoru.
„Co tu vy dva děláte? Nebo spíš, co jste tu dělali?“
„My si umýváme ruce. Co tu děláš ty?“
„Black Zelo...“ zněla jeho odpověď. „Ale co jste tu dělali?“
„Řekni mu to.“ šťouchl do mě Bang loktem.
„Já se bojím.“ pípla jsem.
„Neboj.“
„První odemkni.“
„Co mi máš říct?“ Daehyun přimhouřil oči.
„No…ehm…já…teda ne já…to…no…“
„Vymáčkneš se?“
„Ehm…nevím, jak ti to mám říct, ale…ty už nemáš křečka.“ Při posledních slovech jsem se schovala za Banga. V pěstích jsem pevně svírala jeho tričko.
„To není křeček! To je OSMÁK!“
„Chtěl jsi říct – to byl osmák.“ pípla jsem a čekala na jeho reakci.
„Proč byl? Kde je? Co se mu stalo? Co jsi mu udělala?“
„Já nic, ale…Garfield…“
„On ho sežral?!“
„Ne, nesežral, jen si s ním chtěl hrát…jenže křeček to nějak nerozdýchal…“
„Cože?!“ Daehyun vystartoval z koupelny. „Kde je ta blbá kočka?!“
„Ne!“ vykřikla jsem a vyběhla za ním. „On za to nemůže! Máš ho mít v kleci!“ Díkybohu jsem Garfielda našla dřív než Daehyun. Chytla jsem ho do náruče a utíkala s ním do nejbližšího pokoje. Zabouchla jsem dveře těsně Daehyunovi před nosem a zamkla je.
„Pusť mě dovnitř!“ bouchal na dveře.
„Ne! Ty mu ublížíš!“
„Nic mu neudělám! Slibuju!“
Pomalu jsem otevřela dveře jen na šířku dlaně a vykoukla na chodbu. Daehyun pohotově zareagoval a prostrčil tama ruku. Chňapl Garfielda za kožich a snažil se mi ho vytrhnout z náruče.
„Pusť ho! Tím, že mu ublížíš, tu myš neoživíš! On za nic nemůže! Je to od přírody lovec! Nech ho!“
Daehyun stáhl ruku k sobě.
„To…Chci Montymu udělat důstojný pohřeb!“ prohlásil sklesle.
„Promiň…ale já už ho zahrabala.“
„CO?!“ vytřeštil oči a já zase rychle zabouchla dveře, než tam stihl znovu dát ruku.
Komentáře
Přehled komentářů
dokonalý..!! jsemkonecne happy protoze tam je i Zelo.. :333 takzeto urcite doctu..;))
napsali byste mi nejakou lechtivejsi prihodu sezelemm..?? :'333 :D :¨))
Boží
(Katy, 4. 1. 2014 22:12)