5.kapitola - KONEC
KOŤÁTKO
Bang bez zaklepání vešel do Jongupova pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Podíval se na Jongupovu postel, kde ten kluk trávil většinu svého volného času, ale byla prázdná.
„Jongup je v kuchyni.“ oznámil mu ospale Daehyun, kterého probudilo hlasité ťapkání kapek deště dopadajících na parapet.
Bang se bez jediného slova otočil k odchodu. Před dveřmi do kuchyně se zastavil a chvilku váhal. Pak vešel a hned zpustil.
„Jongupe, potřebuju si s tebou promluvit.“
Jongup stojící u kuchyňské linky (právě vařil oběd) se na něj otočil.
„Co?“
„Ty…máš rád Hyun Mi?“ zeptal se opatrně, bál se jeho odpovědi.
„Samozřejmě!“ odpověděl Jongup trochu ublíženě. Jako by ho urazilo, že se na to Bang vůbec ptá; bral to jako samozřejmost.
„Aha…“ sklopil leader hlavu a bojoval se slzami.
„Beru ji jako vlastní sestru!“ upřesnil mladší kluk, načež leader zpozorněl. Hlava mu vystřelila nahoru jak na pružince.
„Cože?! Sestru?!“
„Jo. Proč?“ nechápal a hned na to zanadával, protože mu začala utíkat voda z rýže. Rychle ztišil sporák a otočil se zpátky k Bangovi. Zvědavě se na něho díval a čekal, co z něho vyleze.
„Protože…já ji miluju.“
„Cože?! Tak to je ona?!“ vykřikl Jongup, přestože už tak trochu tušil, co chce Bang říct.
Teď zase pro změnu nechápal Bang. Vyjeveně na mladšího kluka hleděl a jeho pohled se dožadoval rozumného vysvětlení. Jongup odešel od sporáku a svalil se na gauč.
„No…Víš, Hyun Mi slyšela, jak říkáš Yongnamovi, že miluješ nějakou holku…“ spustil.
Bang se posadil vedle něho a pozorně poslouchal, aby mu neuniklo žádné slůvko.
„…a samozřejmě si domyslela, že s ní chodíš…to by napadlo každého…a pak…byla smutná…a když ses k ní tak choval…no, ubližovalo jí to. Smířila se s tím, že u tebe nemá šanci, ale nedokázala pochopit, proč se k ní chováš tak hnusně, když předtím jsi na ni byl tak hodný a vypadalo to, jako bys ji měl rád. To jí ubližovalo ze všeho nejvíc. Ona tě má ráda a tys na ni byl takový…Ani jednou ji nenapadlo, že by ti tu holku mohla přebrat. Přála ti to. Chtěla, abys byl šťastný, ale chtěla taky, aby ses k ní choval normálně.“
Bangovi málem spadla údivem čelist až ke kolenům. Čekal cokoli, ale tohle teda opravdu ne. Teď už chápal, proč jsem na něho byla naštvaná. Až moc dobře chápal.
Krčila jsem se v rožku na posteli zahrabaná ve všech peřinách, které jsem v pokoji našla, objímala jsem velkého plyšového medvěda. Za okny už dobrou hodinu zuřila bouřka. Venku zahřmělo a hned po té následoval blesk. Ještě pevněji jsem stiskla medvídka a přitáhla si kolena k hrudníku.
Kdyby byl ten medvídek člověk, asi bych mu rozmačkala žebra. Sama nechápu, jak jsem se mohla smotat do tak malinkatého klubíčka, ale v tu chvíli mi to přišlo naprosto přirozené a normální. Což teda u ostatních lidí rozhodně normální není.
„Mňááuu!“ ozvalo se od okna táhlé zamňaučení.
Vystrčila jsem hlavu a podívala se směrem, odkud ten zvuk vycházel. Zvenčí na parapetu se krčilo malé chlupaté klubíčko. Nejspíš bylo stejně vyděšené jako já. Odvážila jsem se vylézt z postele a s rozklepanýma nohama jsem došla až k oknu, což byl opravdu výkon, vzhledem k tomu, že moje nohy byly jak z pudinku. Otevřela jsem okno jenom na malou škvírku a vtáhla kotě dovnitř. Vzala jsem ho do dlaně a jedním skokem se vrátila do postele i s ním. Během vteřiny už jsem zase byla zahrabaná ve své nedobytné peřinové pevnosti, která mě měla ochránit před bouřkou. Kotě si vyšlapalo kolečko u mého ramene, stulilo se do klubíčka a spokojeně zavřelo kukadla. Zanedlouho se ozvalo uklidňující předení. Objala jsem medvěda i kotě a snažila se nemyslet na to, co se právě odehrává venku. Byla jsem vyklepaná jak ratlík. Tak jsem se soustředila nemyslet na bouřku, že jsem přeslechla, jak někdo zaklepal na dveře a vešel. Matračka se prohnula, jak si na ni někdo sedl, ale já pořád neměla odvahu třeba jenom vystrčit hlavu, abych se aspoň podívala, kdo to je. V tu chvíli mně to bylo upřímně jedno.
„Hyun Mi? Jsi tady?“ ozval se Bangův hlas.
Cože? On si troufá sem přijít a jen tak se ptát, jestli jsem tady? Vlastně…je to jeho pokoj. Takže já jsem tady vetřelec.
„Ne.“ zavrčela jsem.
„Omlouvám se.“
Cože? Slyším dobře? On se omlouvá? Mně?
Zvědavě jsem vystrčila hlavu, úplně jsem zapomněla na strach, a podívala se na něj uslzenýma očima. (Ne že bych brečela kvůli němu, ale dlouhá bouřka dělá svoje…)
„Víš…mluvil jsem s Jongupem a všechno to bylo zamotané a tak…se stalo, že ty sis myslela, že mám rád nějakou holku a já si zase myslel, že máš něco s Jongupem…Tak nějak se to zamotalo a…Omlouvám se, že jsem na tebe byl takový protivný. Měl jsem ti to říct hned a ne se tak chovat. Chtěl jsem ti to říct, ale bál jsem se, že máš ráda Jongupa. Vím, jsem vůl.“
Překvapeně jsem vykulila oči.
Měl jsi mi říct co? A jo, jsi vůl. Ale roztomilý vůl.
„Takže ty…nemáš holku?“
„Ne.“ usmál se.
„A…o kom jsi teda mluvil…s Yongnamem?“ zeptala jsem se opatrně.
Je možné, že by mluvil…o mně? Ne. Ale…možná…
Než stihl cokoli říct, zahřmělo a hned poté protnul oblohu zářivý blesk. Jedním nadzvukově rychlým pohybem jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a skrčila se k plyšákovi. Snažila jsem se při tom nerozmačkat kotě, které pořád spalo. Neprobudil ho ani můj nečekaný nálet zpátky pod peřinu. Do očí mi jako okamžitá reakce na hrom vhrkly slzy strachu. Donesl se ke mně Bangův tichý smích.
Ha ha ha! Opravdu strašně vtipné!
Nevím jak, ale nějak se mu povedlo vymotat mě ze všech těch peřin a dek. Stiskla jsem víčka pevně k sobě a zabořila hlavu do medvědova ramene, aby Bang neviděl, že brečím.
Co by si asi myslel? Jestli jsem u něj před tím měla aspoň malou šanci…tak teď už by určitě nebyla žádná. Brečím tady jak malé dítě a nejsem schopná se přestat třást. To jen zdůrazňuje ten věkový rozdíl mezi námi, který mi brání, abych se na něj vrhla a znásilnila ho na místě.
Znovu zahřmělo, tentokrát hlasitěji než kdykoli před tím. Bez váhání jsem se vrhla Bangovi do náruče a sevřela ho pažemi kolem krku.
Kašlu na věk!
Bangovi jen zacukaly koutky a objal mě.
„Šššš. Neboj.“ Hladil mě po zádech a po vlasech, aby mě uklidnil.
Povolila jsem sevření a trochu se od něj poodtáhla, abych mu viděla do tváře. Věnoval mi nádherný úsměv a pohladil mě po tváři.
„Jak tě mohlo napadnout, že bych měl rád někoho jiného než tebe?“
„Jak sis mohl myslet, že bych si začala s Jongupem, kterého beru jak bráchu?“
Leader se tiše zasmál. Vsunul mi dlaň na zátylek a přitáhl si mě k sobě. Naše obličeje byly jen centimetr od sebe. Pomalu jsem zavřela oči. Překonal tu mezeru mezi námi a políbil mě. Znovu jsem se na něj natiskla, tentokrát ne ze strachu, ale proto, abych ještě prohloubila polibek. Nechtěla jsem, aby se ode mě odtáhl, ale on to udělal. Ovšem jen na kousíček.
„Ty jsi moje malé koťátko.“ pousmál se.
Když už je řeč o koťátkách…
Pustila jsem ho a natáhla se pro to chlupaté klubíčko za mnou. Nasadila jsem nevinný kukuč a ukázala ho Bangovi.
„Nevadilo by ti mít koťátka dvě?“
Bang se nedokázal ubránit širokému úsměvu.
„Ne.“ zasmál se a přitáhl si mě pro další polibek. „Miluju tě.“ zašeptal.