NÁHRADNÍK
„Opravdu tam musíš jet?“ zeptala se smutně, nechtěla, abych odjel na rok, ale věděl jsem, že by ji ani nenapadlo mi v tom bránit.
„Není to tak dlouho. Příští léto budu zase zpátky.“ snažil jsem se ji utěšit…dost chabě. Zvedla ke mně své velké modré oči a podívala se do těch mých.
„Miluju tě.“ zašeptala, oči se jí zaleskly slzami. Přivinul jsem si ji k sobě a objal ji pažemi, bradu jsem si položil do jejích vlasů. Zabořila mi hlavu do ramene a cítil jsem, jak mi máčí triko slzami.
„Neplač.“ Pohladil jsem ji po vlasech a nasál její dokonalou vůni. Tohle mi bude neskutečně chybět. Sophie mi bude chybět. Zvedla hlavu a znovu se mi podívala do očí.
„Bude se mi po tobě stýskat.“ pronesla tiše, přemáhala se, aby se nerozvzlykala.
„Ty mě víc.“
Slabě se pousmála, ale byl to takový úsměv, který mi rval srdce. Ten úsměv, který jsem nikdy nechtěl vidět. Plný bolesti, ale i lásky. Zklamané lásky.
„Sophie …“ Přitáhl jsem si ji do náruče, pomalu se k ní sklonil a políbil ji. Laskal jsem její rty, pohrával si s nimi, prorazil jsem si cestičku do jejích úst. Nevnímal jsem nic jiného než ten polibek, věděl jsem, že je to možná náš poslední. Věděl jsem, že nebude rok čekat, až se vrátím, ale přesto jsem doufal, že mě bude pořád milovat. Nedokázal jsem si představit rok bez ní. Někde, kde to vůbec neznám, v cizí rodině, v cizím prostředí, samí cizí lidé. A místo mě sem přijede nějaký Francouz. Proč sakra na ten výměnný pobyt musím zrovna já?! Nechci odjet. Nechci ji opustit. Najde si někoho jiného a až se vrátím, bude šťastná a na mě si už ani nevzpomene. Ale bude to moje vina. Ale … podívat se do Francie byl už od dětství můj sen.
--- O MĚSÍC POZDĚJI ---
Proč jsem sem sakra jel?! Proč jsem to neodmítnul, když jsem mohl? Říkal jsem si, že rok není tak dlouhá doba, ale už teď se mi neskutečně stýská, mám pocit, jako by chyběl kus mě, jako bych nebyl úplný. Chybí mi kus srdce. Chybí mi její něžné ruce, její hebké rty, její sladký smích, její hlas, její nevinné oči, dokonalá vůně, neodolatelný úsměv. Jediné, co mám, jsou vzpomínky na ni. Proč jsem odjel?! Nechal jsem ji tam samotnou, milující, zklamanou a klidně jsem si na rok odjel do Francie. Byl jsem takový vůl! Netušil jsem, že to bez ní bude takové … prázdné, nudné, nijaké … všechno je tak stejné, jednobarevné. Jak to mám vydržet? Bez ní … bez slunce. Bez její lásky.
--- O ROK POZDĚJI ---
Konečně jsem přišel před Sophiin dům. Už jsem se chystal zazvonit, když se otevřely dveře a vyšel z nich nějaký kluk. Za ním se objevila Sophie s širokým úsměvem na tváři. Vypadala opravdu šťastně, smála se. Jakmile si mně všimla, zarazila se a zvážněla. Pak se ale znovu usmála, bez váhání se ke mně vrhla a pevně mě objala.
„Alexi!“ zamumlala s neskrývanou radostí v hlase. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky.“
„Sophie.“ Objal jsem ji taky a zabořil obličej od jejích vlasů. Nasál jsem jejich ovocnou vůni.
Po tomhle se mi stýskalo. Tak dlouho jsem tě neobjal, necítil tvou vůni, neslyšel tvůj hlas.
Úplně jsem zapomněl na přítomnost toho kluka. Byli jsme tu jen my dva. Sophie se ode mě po chvilce odtáhla, oči se jí leskly slzami, ale tvář jí rozjasňoval neskutečně krásný upřímný úsměv. Slzy v jejích očích přetekly a začaly se jí kutálet po tvářích.
„Sophie … neplač.“ Natáhl jsem k ní ruku a palcem jemně setřel slzy z její tváře.
„Sophie?“ promluvil konečně ten kluk. Sophie sebou cukla, nejspíš i ona úplně zapomněla, že tady nejsme sami. Bohužel …
„Kdo to je?“ zeptal se nepříjemně, snad i trochu naštvaně.
„Ehm … Marco … to je můj kamarád Alex.“
Marco mi věnoval zkoumavý pohled.
„Alexi, to je můj přítel Marco.“ představila nás Sophie rychle, bylo vidět, že je jí ta situace dost nepříjemná. No, nebyla jediná.
Marco ke mně natáhl ruku. „Kamarád?“ zeptal se podezřívavě. Potřásl jsem mu rukou a uměle se usmál. „Kamarád.“ potvrdil jsem Sophiinu lež.
Vlastně to ani nebyla lež. Už nejsem její přítel. Teď má Marca. Jsem jen její ex-přítel. Kamarád. Ten fakt mě zasáhl víc, než jsem si myslel. Čekal jsem, že bude mít nového přítele, ale nemyslel jsem si, že to bude tak bolet. Proč to bolí? Byl jsem s tím smířený. Věděl jsem to. Věděl jsem, že tak krásná a veselá holka jako Sophie na mě nebude rok čekat. No, asi jsem se s tím nesmířil dost. Pořád ji miluju.
„No, tak já už musím jít. Slíbil jsem mamce, že večer pohlídám ségru. Sophie.“ Marco jí ovinul ruku kolem pasu, přitáhnul si ji k sobě a políbil ji. Pohled na ně mi trhal srdce na miliony malinkatých kousíčků. Po chvilce se od sebe konečně odtrhli, Sophie měla rudé rty i tváře.
„Ahoj.“ zašeptal jí láskyplně Marco a otočil se k ní zády. Vrhl po mě pohled typu: ,Sophie je moje, zmrde!‘ a odkráčel pryč. Sophie hleděla před sebe, oči se jí znovu zaplavily slzami, tentokrát to ale nebyly slzy radosti. Bojovala sama se sebou. Otočila svůj pohled ke mně, teď už měla rudé i oči.
„Sophie.“ zašeptal jsem zklamaně, udělal velký krok k ní a znovu ji objal. Nechápal jsem, proč brečí, ale nic neptal jsem se. Zabořila mi hlavu do ramene a tiše vzlykala.
„No tak, Sophie. Neplač. Nic se přece nestalo.“
„Alexi, já … já … tě pořád miluju.“ vzlykala.
„Co to říkáš, máš přece Marca.“ zamumlal jsem a pohladil ji po vlasech.
„Já vím, ale … vím, že bych neměla, ale … myslela jsem, že už k tobě nic necítím, a když jsem se s Marcem seznámila, opravdu jsem ho milovala. Aspoň jsem si to myslela. Ale když jsem tě znovu uviděla … všechno se mi vybavilo, jako by to bylo včera. Všechno to zase vyplavalo na povrch.“
„Jsi s Marcem šťastná. Viděl jsem, jak ses usmívala. To nebyl úsměv někoho, kdo není šťastný, kdo nemiluje. Nemůžeš přestat někoho milovat, když uvidíš někoho, koho jsi milovala předtím.“
„Já mám Marca ráda. Ale ne tak jako tebe.“
„Sophie.“ povzdychl jsem si a odtáhl ji od sebe na délku paží. Podíval jsem se jí do očí. Nelhala.
„Miluješ Marca. On miluje tebe. Já jsem jenom minulost. Měla jsi na mě radši zapomenout.“
Proč tohle dělám? Proč ji přesvědčuju, že mě nemiluje, když chci, aby mě milovala? Když miluju já ji. Právě teď bych ji nejradši přitisknul k sobě a políbil, jako by to měl být náš poslední polibek. Jenže ten poslední už jsme si dali před rokem … My dva už jsme opravdu jen minulost. Ale i tak …
„To neříkej. Zapomenout na tebe? Jak bych na tebe mohla zapomenout?!“ podívala se na mě ublíženě.
„Nebo aspoň zapomenout, že jsi mě milovala.“ pronesl jsem skoro neslyšně a uhnul pohledem stranou. Natáhla ke mně ruku a položila mi svou malou dlaň na tvář. Zavřel jsme oči a vychutnával si ten dokonalý okamžik. Jen Sophie a já. Jako dřív. Jako by se nic nezměnilo. Jako bych nikdy neodjel.
Jenže to už není jako dřív! Nic není jako dřív! Odjel jsem. Hodně se toho za ten rok změnilo.
„Omlouvám se.“ zašeptala.
„Za co?“ nechápal jsem, znovu jsem jí pohlédl do tváře.
„Nechtěla jsem ti ublížit. Ani tobě, ani Marcovi. Je mi to líto.“
„Sophie, nemáš se za co omlouvat. Prostě ses zamilovala.“
„To je ten problém. Já Marca nemiluju.“
„Lžeš sama sobě.“
„Máš pravdu, lžu. Ale tím, že si namlouvám, že miluju Marca.“
„Sophie …“ Vzdávám se! Tohle nezvládnu!
Znovu jsem si ji přitáhl do náruče a přitiskl své rty na její, líbal jsem ji jako by to bylo naposled. A taky že asi bylo. Ale na to jsem v ten moment nechtěl myslet. Vnímal jsem jen ji, její tělo, její ruce v mých vlasech, její měkké rty. Vkradl jsem se jazykem do jejích úst, našel ten její a začal si s ním hrát, proplétat ten svůj s jejím. Po chvilce se ode mě na milimetr odtáhla, aby popadla dech. Přitiskla se k mému hrudníku, sevřela v pěstích mé tričko. Cítil jsem její srdce, které se třepotalo jako křídla kolibříka, slyšel jsem její zrychlený mělký dech; věnovala mi jemný polibek na krk.
„Miluju tě.“ vyslovil jsem konečně ta dvě slůvka, která jsem si pro ni schovával tak dlouho a přitiskl si ji k sobě ještě těsněji. Cítil jsem, jak jí koutky povyskočily nahoru.
„Já tebe taky.“
„Nikomu tě nedám.“ Kašlu na Marca! Já jsem tu byl dřív! Jenže … já jsem odjel. Opustil jsem ji. On tu s ní byl, zatímco já jsem byl pryč. On tu pro ni byl. Já ne. Marco byl jako náhradník za mě … A teď bych já měl nahradit jeho ...
Z POHLEDU SOPHIE
Zezdola se ozval pronikavý zvuk zvonku.
Marco!
Rychle jsem seběhla po schodech dolů a otevřela dveře.
„Ahoj.“ usmál se na mě Marco tím neskutečně sexy způsobem a naklonil se ke mně, aby mě políbil. Já mu ale položila dlaň na hrudník a zastavila ho.
„Ne.“ zamumlala jsem a sklopila oči k zemi.
„Proč?“ nechápal, ale nenutil mě. Když jsem dlouho mlčela, zeptal se: „Nepůjdeme dovnitř?“
„Jo, pojď.“
Marco mě bez jediného slova následoval do mého pokoje. Zavřela jsem za námi dveře, Marco mě otočil k sobě, položil mi ruce na boky a upřel na mě svůj starostlivý pohled.
„Děje se něco?“ zeptal se jemně, jeho oči byly plné obav.
Vysmekla jsem se mu a ustoupila od něj. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu odvahu a spustila.
„Marco, já … já miluju Alexe.“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
„Cože?“
„Já … myslela jsem, že už k němu nic necítím, že miluju tebe, ale když jsem ho uviděla, všechno se mi vybavilo … byla jsem si jistá, že miluju tebe a že to nic nezmění, ale … “
„Ale nemiluješ mě.“ dokončil za mě Marco. „A nikdy jsi mě nemilovala.“
„Milovala jsem tě.“ namítla jsem se zrádnými slzami v očích.
„Byl jsem jenom náhrada za Alexe. Předstírala jsi lásku?“
„Ne! To není pravda. Já tě opravdu milovala a pořád tě mám ráda, ale … ne tak jak bych měla.“
„Takže tohle je konec?“ pochopil Marco.
Přikývla jsem, neměla jsem odvahu se mu podívat do očí.
„Dobře. Čekal jsem to. Všiml jsem si, jak jste se na sebe včera dívali. Ale věřil jsem ti. Doufal jsem … že mě opravdu miluješ … Doufal jsem, že už k němu nic necítíš. “ Zamířil ke dveřím z pokoje. „Nebudu ti nic vyčítat. Ale chci, abys věděla, že tě miluju. A kdyby ti ten hajzl nějak ublížil … “ Zaťal ruce v pěsti, ale nedokončil větu. Konečky prstů mě něžně pohladil po tváři, smutně se pousmál, otevřel dveře a odešel. Nešla jsem za ním, slyšela jsem jen bouchnutí dveří. Z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk a za ním další a další. Nedokázala jsem zastavit vodopád slz. Svalila jsem se na postel, přitáhla si kolena k hrudníku a stočila se do klubíčka.
--- večer ---
Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem ve svém pokoji na posteli. Nejspíš jsem usnula. Stoupla jsem si a došla před zrcadlo. Málem jsem se sama sebe lekla. Oči jsem měla zarudlé od pláče, vlasy rozcuchané, jako kdybych proletěla větrákem a řasenku roztečenou pod očima v tenkých proužcích jako stopy po slzách. Hlasitě jsem si povzdychla, znovu jsem se svalila na postel, natáhla se pro ovladač a zapnula televizi
„…se stala smrtelná nehoda. Motorkář přehlédl nákladní vůz vyjíždějící z prudké zatáčky a vjel přímo před něj. Sedmnáctiletý mladík byl na místě mrtvý, řidič náklaďáku vyvázl bez zranění.“ oznámila žena moderující zprávy.
Kde že se to stalo?
Zvedla jsem hlavu k televizi a první, co jsem uviděla, byla fotka motorky, která vypadala, jako by ji přejel parní válec. Dole bylo napsáno místo nehody. Zděšením jsem vykulila oči, na vteřinu jsem zapomněla dýchat, rozklepala jsem se a hmatala kolem sebe po mobilu. Ta nehoda se stala v té nejnepřehlednější zatáčce na cestě od nás k Marcovi. Vytočila jsem Marcovo číslo a modlila se, ať to zvedne. S každým dalším pípavým zvukem jsem se víc a víc bála toho nejhoršího.
„Ano?“ ozvalo se konečně. To ale nebyl Marco, byl to ženský hlas, jeho mamka.
„Mohla bych prosím vás mluvit s Marcem?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Marco není doma. Říkal, že jede za tebou. Jsi Sophie, že?“
