Pro Makynu
tak, Maky, tady to máš :D
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsme se dostaly na koncert B.A.P a navíc jsme se zvládly prodrat až úplně dopředu, pod pódium. Sice jsem si málem vyvrátila krk, ale za ten pohled to rozhodně stálo. Nejradši bych se teď propašovala do jejich šatny a – Yong Ji! Ty zvíře! Kroť se aspoň na veřejnosti! Ale…ta šatna…to není zas tak špatný nápad…
„Hyo Ríi?“ zazpívala jsem.
„Noó?“
„Mám nápaad!“
„Bezva, ale nezpívej.“
„Co kdybychom se vloupaly do jejich šatny?“
„Ne.“
„Proč ne?“ Zastavila jsem se a založila ruce na prsou.
„Protože před vchodem hlídají dvě velké chlupaté gorily v černých oblecích a jsou celí natěšení, až budou moct někoho vyhodit. Například nás.“
„Tak půjdeme zadním vchodem. Musí to mít nějaký zadní vchod.“
„Tím bych si nebyla tak jistá.“
„No tak půjdeme předním vchodem. Ty nějak zabavíš ochranku, já tam zatím vletím, pak tam vletíš ty a rychle zamknem.“
„To není špatný nápad. Výjimečně.“
Že výjimečně! Já mám dobré nápady pořád…skoro…skoro nikdy…
--- o 15 minut později ---
„Pusťte nás! Nic jsme neudělaly!“ protestovala jsem a kopala ve snaze vykroutit se ze železného sevření jednoho z bodyguardů, který mě doslova vynášel ze šatny B.A.P. Hyo Ri na tom nebyla o nic líp.
Skoro jsme se tam dostaly! Chyběla jen vteřinka, jenom kousíček!
„Tak proč jste se teda chtěly dostat do té šatny?“ zeptala se gorila, co držela mě.
„Protože - “
„Pusťte je.“ přikázal jim leader skupiny. Obě gorily se na něj tázavě podívali, ale pak nás obě postavili na zem a nevšímali si nás.
„D-děkujem.“ vykoktala jsem překvapeně, div jsem se na něj nevrhla. Bang se na mě pořád díval, tvář mu pomalu rozjasnil dokonalý úsměv. Sklopila jsem oči k zemi, abych se nezačala červenat, ale po několika vteřinách mi došlo, že to nemá žádný účinek a stejně jsem nabrala rajčatovou barvu. Hyo Ri rádo by nenápadně pořád přelétávala pohledem z Banga na mě a zase naopak.
Ááááá! Proč na mě tak zírá? Proč na mě zírá takovým pohledem a navíc ještě s tím úsměvem?
--- o měsíc později ---
Seděli jsme s Bangem v jeho oblíbené kavárně, kam mě pozval. Poslední dobou mě pořád někam zval, chodili jsme ven…Hyo Ri už si plánovala, že nás jednou bude sledovat, nebo co, protože mně nevěřila, že spolu nic nemáme.
„Nesnáším novináře.“ zasyčel tiše Bang, aniž by mně věnoval jediný pohled, pořád se díval někam za má záda, ke stolu v rohu, kde seděli tři až podezřele nenápadní lidé, pak najednou rychle přelétl pohledem na stůl, nalil do sebe zbytek svého drinku a věnoval mně letmý pohled. Spiklenecky na mě mrkl a usmál se. Pochopila jsem, co se mi snaží naznačit, taky jsem dopila, počkala jsem, až Bang zaplatí a pak jsem ho následovala ven z kavárny. Chvilku jsme jen mlčky šli a zírali na cestu před námi, za našimi zády se někdo snažil co nejtišeji našlapovat, abychom si ho nevšimli. Jeho snahu ale zmařilo hlasité cvaknutí foťáku. A nová fotečka byla na světě.
A jak tak znám novináře, udělají ze mě Bangovu holku…to by nebylo špatné. Teda jako ne v novinách ale ve skutečnosti. Ne že by se mě snažili Bangovi dohodit, ale že bysme se dali dohromady sami. Začínám se zamotávat do vlastních myšlenek…
Bang se ohlédl, vzal mě za ruku, malinko se ke mně naklonil a zašeptal: „Poď.“
Nejdřív jsem nepochopila, jak to myslí, protože jsem pořád byla tak trochu mimo, někde s imaginárním Bangem v posteli, ale co tím reálný Bang myslí, mně došlo hned, jakmile se rozeběhl. Škubla jsem sebou a vlála za ním jak papírový dráček.
„Zpomal!“ vykřikla jsem, když už jsem opravdu nestíhala hýbat nohama. Bang ale očividně význam slova „zpomalit“ nepochopil a dál mě za sebou táhl.
„Bangu!“ napomenula jsem ho, zakopla si o vlastní nohu a rozplácla se na zemi jak přejetá žába. Hned na to jsem uslyšela cvakání foťáků blížících se ke mně. Bang mně pomohl na nohy, oprášil mně tričko a prohlédl si mě od hlavy k patě.
„Jsi v pořádku?“ staral se.
„Jo.“
Dál už se na nic neptal a znovu se rozběhl, tentokrát už konečně pomaleji.
Taky nesnáším novináře. Nemůžou člověku dát chvilku pokoj!
Bang se mnou znovu škubl, přirazil mě zády ke zdi a namáčkl se na mě, ruce položil vedle mé hlavy. Vyjeveně jsem na něj hleděla, chtěla jsem se ho zeptat, proč mě sem zatáhl, ale nebyla jsem schopná jediného slova. Když už jsem se nadechovala, abych konečně něco řekla, položil mi Bang ukazováček na rty.
„Tady nás nenajdou.“ zašeptal a udělal ještě malinkatý krůček ke mně. Byl tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho horký zrychlený dech, slyšela jsem každý úder jeho srdce. Zvedl hlavu a upřel pohled do mých očí. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne snad všechna krev z těla, nabírala jsem barvu zralého rajčete, ale přece jsem pohledem nedokázala uhnout ani o milimetr stranou. Jeho hluboké tmavé oči byly hypnotizující, uklidňující…
a neskutečně sexy.
„M-myslím, že už odešli.“ pípla jsem nervózně.
„Radši ještě chvilku počkáme.“ řekl Bang, aniž by odtrhl pohled od mých očí. Pomaloučku se ke mně přibližoval, čekal, jak zareaguju, bál se, že ho odstrčím. Já nedokázala nic udělat; ani jsem nechtěla nic udělat. Chtěla jsem jen jediné – cítit Bangovy rty na těch svých. Zavřela jsem oči, Bang se jemně otřel svými rty o mé. Mým tělem projela vlna nepopsatelně příjemného chladu; ze začátku váhavý polibek se pomalu změnil na vášnivou hru našich jazyků.
Miluju novináře…
