Pro Anne - Všechno zlé jednou končí
no, tak tady je ta povídka ... snad se ti bude líbit :))
„Pusť mě!“ vykřikla jsem a cukla hlavou do boku, abych se vyhnula Hyun Binově ruce, která by mi jinak přistála na tváři. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale stisk kolem mého zápěstí byl moc pevný. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to; byl až příliš silný.
„Nech mě.“ pípla jsem s poslední nadějí v hlase.
„Ale, ale, koťátko by chtělo zlobit?“ zaskřehotal odporně a dýchl mi přímo do obličeje cigaretový kouř zrovna v moment, kdy jsem se nadechovala. Začala jsem kašlat jak důchodce s tuberkulózou, málem jsem se tím smradem udusila. Hyun Binovi působilo radost vidět mě trpět, smál se jak pominutý.
Co se to s ním stalo? Proč se najednou tak změnil? Proč je teď takový? Vždycky na mě byl hodný a něžný, ale teď…teď je úplně jiný. Začal kouřit…tahat se s jinýma holkama…bezdůvodně mě bít…a ještě z toho má radost.
Líně vytáhl cigaretu z pusy a přibližoval ji k mému odhalenému ramenu. Hned mi došlo, co má v plánu, vyděšeně jsem vyvalila oči.
„Ne! Prosím!“
„O co prosíš?“ ušklíbl se, zastavil s cigaretou centimetr ode mě.
„Nech mě! Vždyť jsem ti nic neudělala!“
„No a?“ svraštil obočí a přitiskl mi rozpálenou cigaretu na kůži. Vykřikla jsem bolestí. Hyun Bin využil mých pootevřených úst a vecpal se do nich jazykem. Hrubě mě nutil ke spolupráci, cigaretu mi pořád držel na rameni. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a…hlavou mi probleskl nápad. Počkala jsem, až se dostane jazykem do té správné pozice a pak silně skousla, až jsem ucítila kovovou chuť krve. Hyun Bin se ode mě odtáhl, otřel si ústa a vyplivl trochu krve. Já mu na oplátku flusla před nohu a podívala se mu do těch jeho krysích očiček. Řádila v nich bouře vzteku. Napřáhl se a vrazil mi facku. Já neuhnula hlavou ani o milimetr do boku, jak čekal. V mozku mi šrotovalo, jak použít základy sebeobrany, které mě učil brácha. Zaboha jsem si ale nemohla vzpomenout na nic užitečného.
Sakra, co teď? Je mnohem silnější než já!
„Děvko!“ zařval Hyun Bin a žduchl do mě tak silně, až jsem se zapotácela a přistála jsem na zemi. Bez zaváhání do mě začal kopat a nadávat mi. Stočila jsem se do malého klubíčka, po tvářích mi stékaly pramínky slz bolesti. Sebrala jsem všechnu sílu a vyškrábala se na nohy. Vzhledem k tomu, že mě bolelo celé tělo, to nebylo zrovna nejlehčí. Sotva jsem se ale vytáhla, znovu mě shodil a kopal do mě. Vzdala jsem to a jen bez hnutí přijímala další rány. Modlila jsem se, aby už odešel. Dostala jsem silnou ránu do zad, načež jsem vykašlala trochu krve.
Mám nápad!
Chvilku jsem kašlala, pak jsem se uklidnila a zadržela dech. Hyun Bin přestal a sklonil se ke mně.
„Anne?“ zeptal se a opatrně mě přetočil na záda. Naprosto jsem se uvolnila, aby to vypadalo co nejvěrohodněji.
„Anne!“ zatřásl se mnou. „Panebože, já ji zabil!“ zpanikařil, vyskočil na nohy a utekl. Mě nechal ležet v chladné temné uličce v domnění, že jsem mrtvá. S posledními zbytky síly jsem se vytáhla do sedu, opřela se o zeď a zhluboka se nadechla. Neskutečně mě bolelo celé tělo, těžko se mi dýchalo, byla mi neskutečná zima.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a vyťukala bráchovo číslo. Po chvíli pípání jsem začala být nervózní.
Vezmi to, vezmi to, vezmi to! Sakra, Jongupe!
„Ano?“ ozval se z mobilu hlas mého brášky.
Uf!
„Jongupe, prosím, mohl bys pro mě přijet?“ požádala jsem ho.
„Jo, kde jsi?“
Popsala jsem mu, kama má jet, aby mě našel, hlas se mi třásl, jednak zimou, protože pršelo, jak kdyby nade mnou někdo držel sprchu, jednak bolestí.
„Co se ti stalo?“ zeptal se Jongup, když už jsem to chtěla típnout.
„N-nic.“ zamumlala jsem a rychle to položila. Schovala jsem mobil zpátky do kapsy a zavřela oči.
--- o několik hodin později ---
Otevřela jsem oči a zmateně zamrkala. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde to jsem. Ležela jsem v Jongupově pokoji na jeho posteli. Bolest se trochu zmírnila, za což pravděpodobně můžu poděkovat jemné péči mého brášky a ostatních kluků. Byla jsem převlečená do suchého – vypadalo to jako tričko někoho z kluků, protože mi bylo kousek nad kolena a gatě se mi vůbec neobtěžovali obléct, což mi nějak nevadilo – a zabalená v peřině jako miminko. Uslyšela jsem zavrzání dveří a tiché kroky směřující k mé (bráchově) posteli.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se starostlivě Jongup a posadil se na okraj postele. Mlčky jsem přikývla a upřela svůj pohled na rožek peřiny, kterou jsem svírala v ruce, aby mi ji někdo nesebral.
„Jongupe…j-já se bojím…že si mě znovu najde…“ zamumlala jsem.
„Neboj se. Nenajde. Zůstaneš tady, dokud budeš chtít.“
„Děkuju.“ pípla jsem.
„Nemáš hlad nebo žízeň?“ zeptal se starostlivě.
„Mm-mm.“ zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči; byla jsem unavená jako nikdy.
„Už je vzhůru?“ nakoukl do místnosti Bang, a jakmile si všiml, že nespím, zeširoka se usmál.
„Báli jsme se o tebe.“ řekl. „Bolí to moc?“ přešel k posteli a posadil se vedle Jongupa.
„Jak co, tohle ale nejvíc.“ Skopla jsem ze sebe peřinu a ukázala mu tmavou modřinu.
Bang odešel a za minutu byl zase zpátky s pytlíkem ledu.
„Otoč se.“ poručil mi. Opatrně jsem se překulila na bok a podložila si hlavu rukou. Bang mně vyhrnul tričko víc, než bylo potřebné, a položil mi na bolavé místo led. Trochu jsem sebou cukla, jak to zastudilo, ale pak jsem vydechla úlevou. Jongup Banga probodával vražedným pohledem.
„Ani to na ni nezkoušej.“ varoval ho. Bang jeho poznámku ignoroval a dál se věnoval mně.
„Lepší?“
„Mm-hm.“
„Spinkej.“ Pohladil mě po tváři, zvedl se, vzal led, přikryl mě a spolu s Jongupem odešli z pokoje. Spokojeně jsem zavřela oči a zavrtala se do peřin.
Jsou na mě tak hodní…
…
Hyun Bin sebral ze země špinavý kus skla z rozbité flašky a s ďábelským výrazem ve tváři zamířil ke mně. Se strachem v očích jsem před ním couvala, dokud jsem nenarazila na studenou zeď.
„Copak, kočičko, snad se mě nebojíš?“
„Tebe? Nikdy!“ odsekla jsem.
„Oh, opravdu?“ usmál se arogantně a přistoupil těsně ke mně, ruku mi položil vedle hlavy. Vzdorovitě jsem mu pohlédla do očí. Povýšeně se zasmál a přiblížil svůj obličej k mému.
„Už dlouho mám chuť…vzít si tvoje krásné tělo…hrubě…“ šeptal mi úlisně do ucha. Po zádech mi hrůzou přeběhl mráz, když mi došlo, jak to myslí.
„Ne!“ odstrčila jsem ho od sebe a otočila se k odchodu. On mě ale pevně chytil za zápěstí a mrštil se mnou zpátky na zeď.
„Ne tak rychle, kočičko.“ zavrněl slizkým hlasem a přiložil mi střep ke krku. Cítila jsem, jak mi v žílách a tepnách divoce proudí krev, moje srdce zrychlilo na závodní rychlost.
„Teď mě budeš poslouchat…nebo tě to bude hodně, ale opravdu hodně bolet, kočičko.“
Nasucho jsem polkla, ani jsem se nehla.
„No vidíš, že se domluvíme. Přece jen jsi rozumná holka, Anne.“
„Nech mě, hajzle.“ zavrčela jsem výhružně a pevně sevřela jeho zápěstí, ve kterém držel kus skla.
„Koleduješ si o natržení prdele, kočičko.“ lísal se. Rukou mi zajel pod tričko, rty se otřel o mou čelist, pak se přisál k mým rtům a hrubě se dožadoval přístupu do mých úst.
„Nesahej na mě!“ odtrhla jsem ho od sebe rukou, kterou jsem mu svírala zápěstí, trhnutím jsem způsobila, že se mu střep zaryl do dlaně. Vyděšeně se na mě podíval, po chvíli zděšení vystřídala nenávist.
„Původně jsem chtěl být co nejněžnější, aby tě to co nejmíň bolelo, přece jen mi na tobě pořád záleží, ale když ty si říkáš o opak…“ Chytil mě za zápěstí a znovu mě začal hrubě líbat. Prorazil si cestu do mých úst a jazykem řádil v mé puse. Bouchala jsem mu pěstí do hrudi, vrtěla se, snažila se mu vykroutit, ale nic z toho mi nebylo k ničemu platné.
„N-NE!“ vykřikla jsem, když se ode mě na milimetr poodtáhl, aby nabral dech.
…
„Anne? Anne!“ Někdo se mnou jemně třásl, jeho hlas byl tak příjemný…hluboký, jemný, uklidňující. Pomalu jsem otevřela oči a rychle zamrkala ve snaze rozpoznat obličej nade mnou.
„Anne, jsi v pořádku? Zdálo se ti něco?“ ptal se starostlivě Bang. Zadívala jsem se do jeho hlubokých očí a chvilku mi trvalo, než jsem byla schopná zformulovat rozumnou odpověď.
„J-jo. Zdál se mi zlý sen, už je to dobré.“ ujistila jsem ho a pokusila se o úsměv. Bang mi to ale očividně moc nevěřil.
„Mám s tebou zůstat?“ nabídl se.
Sklopila jsem oči, zrudla jsem až za ušima a nesměle jsem přikývla.
Taková nabídka se neodmítá…
Bang se mile usmál a tiše vlezl za mnou pod peřinu. Něžně mě objal tak, aby mě to náhodou nebolelo a přitiskl si mě k sobě. Srdce mně bilo do hrudníku tak silně, až jsem měla pocit, že mi snad vyletí. Bang to určitě musel slyšet. Najednou jsem šíleně znervózněla, ale i přesto jsem se u něj cítila v bezpečí.
--- další noc ---
S výkřikem jsem na posteli vystřelila do sedu a snažila se zklidnit dýchání zase na normální rychlost. Probudil mě ten samý sen co včera.
„Jsi v pořádku?“ Do pokoje vešel Bang a ustaraně se na mě podíval.
„Jo, jen…ten sen co včera…“
Já se z těch jeho očí asi zblázním! Áááá….klid!
„Mám s tebou zase zůstat?“ zeptal se a už se sáčkoval pod peřinu, ani nečekal na mou odpověď, protože stejně věděl, jak by zněla. Přitiskla jsem se k němu jako včera a během několika minut spokojeně usnula.
--- o týden později ---
Kluci hned ráno odešli a vrátili se až teď – v 10 večer.
„Cos v noci tak křičela?“ zívl Jongup a namáčkl se vedle mě ke kuchyňské lince, aby zjistil, co bude k večeři.
„Špatné sny.“ zamumlala jsem jen, vzala mísu zeleninového salátu a zamířila ke stolu, posadila jsem se mezi Daehyuna a Himchana. Daehyun se okamžitě vrhl na jídlo, kdyby ho ostatní nezastavili, snědl by to všechno. Když jsem viděla, jaký má hlad, musela jsem se usmát.
I když…Dae má hlad pořád. Je na jídlo jak kyselina. Co vidí, to už neuvidí nikdo jiný.
Naházela jsem si na talířek jenom trochu salátu a pomalu začala jíst. Bang si mě prohlížel, bylo mu na očích vidět, že o mě má starost. Za těch několik nocí, co jsme strávili vedle sebe a kolikrát si dlouho povídali, jsme se dost sblížili a já se mu se vším svěřila. Poslední dva dny za mnou ale nepřišel a já jsem nemohla spát, protože jsem se bála, že když usnu, bude se mi zase zdát ten sen. No a důsledkem toho, že jsem za ty dva dny spala asi 5 hodin, je, že teď vypadám jak zombie. Kdybych se potkala večer, zakousla bych se do stromu a předstírala, že jsem suchá větev. Dojedla jsem jako poslední, odnesla talířek do dřezu a pustila se do umývání nádobí. Všichni už odešli, jenom Jongup pořád seděl u stolu a pozoroval mě.
„Anne…poslední dobou jsi nějaká skleslá.“ všiml si.
„To se ti jenom zdá.“ otočila jsem se k němu s úsměvem.
„Nezdá. Poznám na tobě, když jsi smutná nebo zklamaná. Vím, že je pro tebe těžké smířit se s tím…jak se Hyun Bin změnil, ale on nestojí za to, abys kvůli němu byla smutná.“
„To není kvůli tomu…S tím už jsem se dávno smířila.“
„Tak kvůli čemu?“ vstal a přistoupil ke mně. Já jen mlčela a dívala se do země. „Anne, řekni mi to.“
„Já se bojím, že mě najde.“
„Anne…ani ho nenapadne hledat tě tady. A kdyby…tak je nás tu šest. Vážně si myslíš, že bysme mu dovolili ti ještě někdy ublížit?“
„To ne, ale…když jdu do školy a ze školy…“
„Tak tě do školy budeme vozit.“ rozhodl jednoduše Jongup a usmál se.
„Děkuju.“ pípla jsem.
„Já už to doumývám, jdi spát.“
Výjimečně jsem ho poslechla bez protestů a vydala se do koupelny. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla pod sprchu. Dlouho jsem tam ale nezůstala, protože ti inteligenti, co tu byli přede mnou, vypustili všechnu teplou. Rychle jsem zase vyskočila, oblekla se a vyletěla z koupelny. Na prahu mi podklouzla mokrá noha a já sebou sekla na zem, zrovna v momentě, kdy kolem procházel Bang, nejspíš do svého pokoje.
„AU!“ zaskučela jsem při tvrdém dopadu.
„Jsi v pořádku?“ staral se leader, když kolem něj proletěly moje nohy a pak i já.
„J-jo.“ Pokusila jsem se vstát, ale jakmile jsem došlápla na levou nohu, vystřelila mi do kotníku ostrá bolest a já se znovu hroutila k zemi. Naštěstí mě Bang včas zachytil.
„To vidím.“ zamručel a vyzvedl si mě do náruče. Nasála jsem jeho vůni a málem omdlela blahem. Objala jsem ho kolem ramen a opřela si mu hlavu o rameno. S úsměvem se na mě podíval.
Tak by mě mohl držet pořád. Je to příjemné…
K mému zklamání mě položil na postel, ale hned na to mi vlepil pusu na čelo. Polila mě vlna horka, nabrala jsem jahodou barvu a málem se rozplynula štěstím.
„Bangu…“ začala jsem stydlivě.
„Ano?“
„N-nezůstal bys…dneska…se mnou prosím?“ koktala jsme jak idiot.
„Samozřejmě.“ usmál se, čímž mně málem způsobil infarkt. Lehl si vedle mě, já si nesměle položila hlavu na jeho hrudník a stočila se k němu do klubíčka jako kotě. Nejistě mě objal, jemně mě pohladil po zádech. Ještě víc jsem se k němu natiskla, aby mi náhodou neutekl a abych se trochu zahřála. Z té ledové vody mně byla pořádná zima.
„Tobě je zima?“ zeptal se, když jsem se rozklepala. Přikývla jsem. Vstal, sebral z křesla plyšovou deku, odkryl mě, pořádně mě do deky zabalil a zase si ke mně lehl a přikryl nás.
Mnohem lepší.
Dlaní mě hladil po zádech, aby mě ještě zahřál. Blahem jsem div nezačala vrnět. Dlaní pomalu sjel až na moje stehno, nepřestával mě hladit. Nervózně jsem se kousla do rtu.
„Anne…pořád Hyun Bina miluješ?“ zeptal se najednou.
„C-cože? Ne! Nesnáším ho.“
„To je dobře, protože…“
Protože?
„Protože já…“
Ty?
Opatrně se překulil nade mě, rukama se zapíral vedle mé hlavy. Zadíval se mi do očí.
„Máš mě ráda?“ zeptal se.
C-cože?
„Samozřejmě, že tě mám ráda.“
„Ale jen jako kamaráda, že?“ Po mém zaváhání z jeho hlasu vymizela veškerá naděje, jeho oči posmutněly.
„Proč…proč se ptáš?“ Ne, mám tě ráda mnohem víc než kamaráda. Kdybys věděl…
„Protože já tě miluju.“ zašeptal a čekal na mou reakci.
Překvapeně jsem na něho hleděla, nevěděla jsem, co na to říct. Srdce mi při těch slovech poskočilo radostí, jeho blízkost způsobovala, že se můj dech pořád zrychloval, srdce bilo pořád silněji.
„Bangu…“
„Miluju tě.“ zopakoval ta překrásná slůvka. Než jsem stihla říct cokoli dalšího, sklonil se ke mně, obličej měl jenom kousíček od mého. Nesměle jsem zavřela oči. Nejdřív se svými rty jen jemně otřel o ty mé, pak naše rty spojil v něžném, láskyplném polibku.
