POSLEDNÍ NAROZENINY
Vešli jsme s klukama do mého oblíbeného baru a posadili se hned k pultu (na naše obvyklá místa), abychom byli blízko zdroji. Zico hned objednal první várku pití, ani se neptal, kdo co chce. Prostě rozhodl za nás. Mladá číšnice před nás postavila skleničky a každému nalila. Zico se jako první chopil své skleničky a zvedl ji trochu do vzduchu.
„Na tebe!“ prohlásil a ukázal skleničkou na mě, načež jsme vzali do rukou skleničky i my ostatní a na ex jsme to do sebe šupli.
„Slavíte?“ zeptala se mile číšnice.
Jaehyo odpověděl a hned se s ní dal do řeči a další dění kolem sebe skoro nevnímal.
„Vypadáte dost znuděně. Co byste řekli troše zábavy?“ ozval se za mými zády ženský hlas. Otočil jsem se. Za náma stála holka s tunou make-upu na tváři, platinově blond vlasama a velkýma prsama, která jí vypadávala z výstřihu. Mou pozornost ale upoutala dívka stojící u vchodu spolu s nějakým klukem.
„N-ne. My se bavíme dobře.“ odpověděl jsem a trošku se naklonil, abych na tu dívku líp viděl.
„Kdybyste si to náhodou rozmysleli…“ znovu si stoupla přímo přede mě, takže mi zacláněla ve výhledu.
„…budu tam.“ ukázala na stůl na opačném konci baru a odešla. Mě ale zajímala jen ta dívka u vchodu. Měla úplně stejné šaty jako Ji Ri (moje holka). Stála ke mně zády, takže jsem jí neviděl do obličeje, ale pořád jsem se po ní musel otáčet, čekal jsem, až se otočí tváří ke mně. A čekání se vyplatilo. Dívka se zasmála a při tom pootočila tvář tak, že jsem ji mohl poznat.
Ji Ri? Co tady dělá? Chtěl jsem ji pozvat někam do kavárny, ale říkala, že nemůže, protože už je domluvená s kámoškou a slíbila jí, že jí pomůže s projektem do školy. Lhala?
Kluk naproti ní na její smích okamžitě zareagoval. Chytil ji za bradu a přitáhl si ji do polibku. Ona se nijak nebránila, objala ho kolem krku a stoupla si na špičky, on ji chytil pod zadkem a zvedl ji nad zem. Očí mi div nevypadly, než jsem si uvědomil, co se to vůbec děje.
„Co tam pořád hledíš?“ zeptal se Kyung už mírně v náladě a otočil se směrem, kam jsem se už nějakou tu chvilku díval.
„Proč je sleduješ?“ nechápal.
„To je Ji Ri.“ odpověděl jsem tiše.
„Ji Ri? Co ta by tady dělala? Jsi opilý!“ obvinil mě a opět se věnoval své skleničce, kterou číšnice stíhala dolévat nejen jemu, ale i ostatním, přestože nespouštěla oči z Jaehyoa.
„Ne, to je opravdu ona!“
„Nespletl ses?“
„Ne! Ty šaty jsem jí koupil k narozeninám!“
Kyung zaměřil, málem spadl ze židle, jak se nakláněl a pak dospěl k názoru, že to Ji Ri opravdu je a dokonce si všiml i toho, že se líbá s nějakým klukem a nejsem to já.
Má opravdu dokonalý postřeh…
Ještě chvilku jsem sledoval jak se holka, kterou celým srdcem miluju, líbá s někým jiným. Jak se na něj tiskne a objímá ho.
Počáteční údiv vystřídala bolest. Když si Kyung všiml mého výrazu, rychle se to snažil nějak zakecat a odvést mou pozornost k alkoholu.
„Třeba to není ona! Má přece dvojče!“
Ať už Kyung řekl cokoli, bolest nezmizela. Ano, sice má dvojče, ale tyhle šaty jsou JEJÍ! Ty nosí jenom ona. I Když si půjčují oblečení, tyhle šaty své sestře ještě nikdy nepůjčila. Vždycky říkala, že i kdyby ji prosila na kolenou, nedá jí je, protože jsou ode mě. Tak proč by jí je najednou půjčovala? Proč by najednou změnila názor? To nedávalo smysl! Prostě to musela být Ji Ri…
Zprvu to bylo jako náhlé probodnutí srdce dlouhým, ostrým nožem, nečekaná rána, která dokáže i toho nejsilnějšího člověka srazit na kolena. Proč mě podvedla zrovna ona? Ta, které jsem věřil, že to nikdy neudělá…Ta, pro kterou bych udělal cokoli…pro kterou bych zabil, které bych splnil každé přání…cokoli by si řekla. Ale ona…
Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, s nimiž jsem bojoval od chvíle, co jsem poznal, že ta dívka je Ji Ri. Vzal jsem svou skleničku do ruky, chvíli jsem na ni jen nepřítomně zíral a v hlavě se mi přehrávaly všechny okamžiky strávené s Ji Ri. Pořád jsem nedokázal pochopit, proč mi to udělala. Trochu jsem skleničku nadzvedl a ve snaze přijít na něco, co jsem udělal špatně, jsem s ní začal mírně otočit, jako bych se snažil promíchat její obsah. Po tvářích mi stékaly hořké slzy bolesti vypalující jizvu do mého srdce.
„Stalo se ti něco?“ obrátila se na mě číšnice, která doteď věnovala svou pozornost jenom Jaehyovi.
„Ne.“ pokusil jsem se o úsměv a vylil do sebe zbytek alkoholu ze skleničky.
Číšnice mi hned dolila další.
Kdysi jsem si řekl, že nikdy nebudu zapíjet bolest alkoholem, ale právě teď to byl jediný způsob, jak na to zapomenout. Opít se do němoty, tak, že aspoň na několik hodin zapomenu všechno, co mě ničí, co mě užírá zevnitř, že zapomenu třeba i vlastní jméno. A vzhledem k tomu, že jsem byl poslední střízlivý, mi nepřipadalo, že bych dělal něco špatného. Mám přece narozeniny. Mám právo se dnes bavit, jak budu chtít. Vím, že alkohol nic nevyřeší, ale chci zapomenout. Nechci na to myslet. Aspoň pro dnešek.
„Už bys měl přestat.“ napomenul mě B-Bomb, když si všimnul, v jakém jsem stavu.
„Nestarej se o mě!“ okřikl jsem ho.
Mám nápad! Ta holka…říkala, že bude tam! Vlastně tady. Nebo tam? A dyť ono je to nakonec jedno. Prostě říkala, že se nám postará o zábavu. A přesně o ten typ zábavy, který myslela, mám zrovna teď zájem. Jde se za ní!
Bouchnul jsem skleničkou o pult a rázně se zvedl. Musel jsem se přidržet B-Bombova ramena, abych se rovnou nesvalil na zem. S trochou snahy jsem se opileckou chůzí domotal až ke stolu, na který předtím ukazovala ta barbie. A ona tam vážně seděla. Rukou jsem se zapřel o stůl, abych nepřepadl dopředu. Podívala se na mě zespodu, přes řasy. Opřel jsem se i druhou rukou a čekal. Když jsem dlouho mlčel, položila skleničku a zvedla ke mně svůj pohled úplně. Chvilku si mě prohlížela od hlavy až k patě a pak se arogantně usmála.
„Copak? Rozmyslel sis to?“
„Poď!“ Natáhl jsem se přes stůl, drapl ji za zápěstí a vytáhl ji ze židle.
„Kam?“ vypískla.
„Do hotelu!“
„A co účet?“
„Dneska neplatím já.“ zavrčel jsem a táhl ji ven z baru.
„Hele, fešáku, co takhle mě pustit? Docela to bolí!“ pokusila se mi vysmeknout, ale nepovedlo se jí to.
„U-Kwone…?“ ozval se před námi mně povědomý hlas. Naklonil jsem se trochu dopředu, málem jsem přepadl na držku; ta holka, co byla se mnou, mě musela chytit, abych se tady nesvalil. Znovu jsem chytil balanc a obmotal ruku kolem pasu té holky, co byla se mnou. Ta holka před námi byla MOJE HOLKA.
Moje holka, která se ještě před chvilkou spokojeně cucala s nějakým idiotem a mě si ani nevšimla!
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zeptala se, očividně byla v šoku. Já se jen arogantně usmál, otočil holku, co byla se mnou čelem k sobě a dravě se přitiskl k jejím rtům. Ona mi obtočila paže kolem krku.
Chci, abys trpěla stejně jako já! Abys věděla, jak to bolí! Jak bolí, když tě podvede osoba, které věříš ze všech nejvíc! Za kterou bys dýchala! Užij si tu bolest! Zapamatuj si to!
Odtrhl jsem se od své “hračky“ a podíval se na Ji Ri vítězným pohledem. V jejích očích se leskly slzy, brada se jí chvěla.
„Aspoň víš, jaké to je.“ odsekl jsem a přitiskl svou “hračku“ víc k sobě.
„U-Kwone…“ zašeptala Ji Ri zlomeně.
Ještě chvíli jsem se na ni pohrdavě díval, pak jsem se otočil a zamířil pryč od ní.
Pomsta…tím jsem jí opravdu ublížil. Tak jako ona mně. Ale…bylo to správné? Tohle bylo poprvé, co jsem byl důvodem jejích slz. Ale ona mi ublížila jako první! To ONA PODVEDLA MĚ!
„Snad toho nelituješ?“ uchechtla se ta holka.
„Ne.“ zavrčel jsem a zatáhl ji na recepci hotelu. Zaplatil jsem nám pokoj na jednu noc a už se hrabal po schodech do patra, které nám řekla recepční.
----- z pohledu Ji Ri -----
Ještě chvíli jsem stála na místě jako přikovaná, nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Po tvářích se mi kutálely horké slzy.
Proč on? Ten, který mě nosil v náruči přes polovinu Soulu jen proto, že mě odíraly boty a já chtěla jít bosky. Ten, který mě objal a nechal mě zmáčet mu tričko slzama a jen mě držel. Ten, který mě přivedl před kluky ze skupiny, vzal mě za ruku a hrdě prohlásil: „Tak to je ona – Ji Ri!“ Proč mě přinutil k pláči zrovna on? Ten, kterému jsem věřila…milovala ho…s kterým jsem prožila ty nejkrásnější chvilky svého života…o kterém jsem byla přesvědčená, že je jiný, než ostatní kluci. Ale přitom není. Je úplně stejný jako všichni. Jen holku využije a pak ji odkopne…podvede…
----- z pohledu U-Kwona -----
Přitiskla mě ke dveřím a hned mi začala vyhrnovat tričko. Při tom pořád jazykem řádila v mých ústech. Já to ani moc nevnímal, protože při tom množství alkoholu, které jsem měl v sobě, jsem byl rád, že se vůbec udržím na nohou.
Je to jiné…je to jiné než s Ji Ri. Tohle milování…bez citu…bez lásky…když ani neznám její jméno, ani ona moje…je to…je to jako…mít chuť na čokoládu, ale vzít si místo ní chleba. Není to ono…není to to, co chci, co mám rád…
----- z pohledu B-Bomba -----
Kde ten idiot sakra může být? Prolezl jsem snad už všechny hotely v Soulu! Celou noc pobíhám po Soulu jako kretén, jen abych ho našel a přivedl domů, než se stihne dostat do ještě většího průseru!
Vešel jsem do posledního hotelu, který jsem ještě nezkontroloval. K mému štěstí mi recepční potvrdila, že tady ten debil opravdu je. A dokonce i prozradila i patro a číslo pokoje. Vyběhl jsem po schodech, zaklepal, a aniž bych čekal na odpověď, vešel jsem dovnitř. U-Kwon seděl na posteli jako hromádka neštěstí. Lokty zapřené o kolena, čelo opřené o ruce zaťaté v pěsti, ve kterých pevně svíral nějaký papírek. Když uslyšel cvaknutí dveří, zvedl hlavu a věnoval mi pohled dožadující se vysvětlení. Vytrhl jsem mu papírek z ruky a přečetl si ho.
BYL JSI ÚŽASNÝ! ♥
„Co se sakra včera stalo? Nic si z toho nepamatuju! Co jsem udělal?“ dožadoval se odpovědí na všechny své otázky.
Posadil jsem se vedle něho a spustil.
„Včera večer…viděl jsi Ji Ri, jak se líbá s nějakým klukem. Teda, myslel sis, že je to Ji Ri.“
„A kdo to byl?“
„Yong Ah, její sestra. Ale tys byl přesvědčený, že to musí být Ji Ri a tak…opil ses…pak jsi šel za tou holkou…odešel jsi s ní z baru…venku jste potkali Ji Ri – pravou - a tys přímo před ní začal líbat tu druhou holku. Pak jsi s ní odešel sem a podle toho vzkazu…ses s ní vyspal.“ zkrátil jsem to.
„Jo…už si na to vzpomínám…ale jen matně…šíleně mě bolí hlava…“
„Měl bys jít domů…čeká tam na tebe Ji Ri…“ Zvedl jsem se, vzkaz, který mu nechala ta holka, jsem zmuchlal a vyhodil do koše.
„Ona mi odpustila?“ zeptal se U-Kwon s nadějí v hlase.
„…bojím se, že ne…“ zamumlal jsem tiše.
U-Kwon pochopil a sklopil hlavu.
----- z pohledu U-Kwona -----
Následoval jsem B-Bomba do obýváku, kde seděla Ji Ri. Oči měla zarudlé od slz, ale už nebrečela.
„Ji Ri…“ oslovil jsem ji opatrně. Zvedla ke mně svůj smutný pohled.
„Omlouvám se…“ To je to nejhloupější, co jsem mohl říct…
„Omlouvám se? To je všechno? Nic víc mi neřekneš? Na víc se nezmůžeš?“
„Já…je mi to líto…vím, že se na mě teď nemůžeš ani podívat…“
„Výjimečně máš pravdu. Je mi z tebe zle. Jsi ubohý.“ pořád mluvila ta klidně, ale přesto na ní šlo vidět, že se musí ovládat, aby nebrečela. Už jen ten pohled na její zklamanou tvář mi rval srdce.
Vždycky jsem nerad viděl, když plakala, ale když jsem věděl, že za její slzy můžu já, bylo to stokrát horší.
Sklopila hlavu a po tváři jí sjela první slza.
„Ji Ri…“ zašeptal jsem a čupl si před ni. „Miluju tě, Ji Ri…vím, že je asi těžké mi po včerejšku ještě vůbec v něčem věřit, ale…“
„Věřit ti? Takovou chybu už víckrát neudělám! Tys nevěřil mně…tak proč bych měla věřit já tobě? Myslel sis, že jsem ti lhala…myslíš, že bych někomu lhala?! Nikdy jsem nedokázala lhát ani učitelům ve škole, natož tak tobě! Nesnáším lhaní, protože vím, jak dokáže jedna pitomá lež ublížit! Myslíš, že bych ti chtěla ublížit? Tobě? Věřila jsem ti! Milovala jsem tě! Ale teď…je konec!“ křikla, zvedla se a utíkala pryč. Nechtěla, abych ji viděl plakat…kvůli mně…
Oči mě pálily. Vyběhl jsem za ní. Oba výtahy byly obsazené, a tak jsem musel po schodech.
Doufám, že ji ještě zastihnu. Nemůžu ji nechat jen tak odejít!
Celý zadýchaný jsem vyběhl z domu a rozhlédl se kolem sebe. Ji Ri právě přecházela cestu.
----- z pohledu Ji Ri -----
„Ji Ri!“ uslyšela jsem U-Kwonův hlas. Ignorovala jsem ho a šla dál.
„Ne!“ vykřikl znovu. Tentokrát už jsem se za ním otočila. Ale jediné, co jsem viděla, byla světla blížícího se auta a zvuk skřípějících brzd. A pak…mým tělem projela ostrá vlna bolesti, něco mě odmrštilo a já tvrdě dopadla na zem. Před očima se mi zatmělo, těžce se mi dýchalo, veškerý zvuk ke mně přicházel jako by odněkud z veliké dálky. Cítila jsem, jak mě někdo něžně vzal do náruče, vytáhl si mě na klín a opřel mi hlavu o svou paži.
„Ji Ri…“ tichá prosba.
Přinutila jsem se otevřít oči a podívat se do U-Kwonovi tváře.
„Ji Ri…vydrž…už jsem volal sanitku…ještě chvilku vydrž…prosím…“ Po tvářích se mu kutálely velké slzy.
„U-Kwone…“ zašeptala jsem.
„Šššš…nemluv, lásko.“ Jemně mi přiložil prst na rty a palcem mě pohladil po tváři. Sebrala jsem poslední sílu a natáhla ruku k jeho tváři.
Chtěla jsem se ho ještě naposled dotknout. Aspoň jednou. Naposled…
Konečky prstů jsem zlehka přejela po jeho tváři a otřela mu z ní horké slzy.
----- z pohledu U-Kwona -----
Její dotek mě pálil na tváři jako oheň. Její srdce bilo stále pomaleji a tišeji.
„Ji Ri…neopouštěj mě…nesmíš mě opustit…“
Věnovala mi chabý úsměv.
„Miluju…tě…U-Kwone…“ vydechla. Její srdce udeřilo naposled. Naposled vydechla s úsměvem na rtech.
„Já tebe taky. Taky tě miluju. Tak mě neopouštěj! Zůstaň se mnou! Ji Ri…prosím…ne…! NE!“ zvrátil jsem hlavu k nebi; poslední výkřik ani nezněl jako lidský hlas. Bylo to jako uši drásající řev zraněného zvířete.
Moje srdce se ponořilo do hluboké temnoty, ze které není úniku.
Jako by někdo zmáčkl vypínač a zhasl světlo mého života.
V mém nitru vybuchla sopka bolesti. Bolesti, která nezmizí ze dne na den. Bolesti, která se člověku zaryje do srdce a pomalu se vrývá hlouběji a hlouběji jako střep rozbité skleničky. Bolesti, která se vrací s každou vzpomínkou na onu osobu. A to všechno jenom kvůli hloupé chybě. Všechno to byl jenom velký hloupý omyl. Omyl, na který nevinná dívka doplatila životem. Dívka, kterou jsem miloval…a pořád miluju. Dívka, která byla sluncem mého života…které teď pohaslo…přímo v mé náruči…I přes ty všechny slzy odešla s úsměvem…
---další den---
„Jdu na záchod.“ zahuhlal jsem a zvedl se z gauče. Místo na záchod jsem ale zamířil do svého pokoje. Zamkl jsem za sebou dveře a přešel ke stolu. Otevřel jsem šuplík a chvíli se díval na pistoli mého otce, co ležela uvnitř něj. Sám nevím jak, ale povedlo se mi mu ji ukrást a aniž by si toho kluci všimli, ji sem schovat. Pomalu jsem se pro ni natáhl a vzal ji do ruky. Přiložil jsem si ji na spánek a zhluboka se nadechl.
Nechci už žít. Ne bez Ji Ri. Ne s vědomím, že dívka, kterou jsem miloval, umřela kvůli mně. Kvůli mé hlouposti. Dívka, která měla ještě celý život před sebou. Moje dívka…
Prst na spoušti se malinko pohnul…ale pak zase povolil. Polkl jsem, na jazyku mi ulpěla slaná chuť vlastních slz. Odvaha ukončit můj život mě najednou začala opouštět. Pevně jsem stiskl víčka k sobě, naposled jsem se zhluboka nadechl…
Tyhle narozeniny…byly moje poslední…
…pokusil jsem se o úsměv…a…zároveň s výdechem stiskl spoušť.
