HOUPAČKA
„Jongup…se mě včera pokusil políbit.“
Yong Ah překvapením vykulila oči.
„A co ty?“ vylezlo z ní po chvilce ticha.
„Nic. Vyrušil nás Zelo.“
„Tys byla u nich doma?“
„Chodím tam často. Proč?“
„Z toho něco bude…!“ Yong Ah mě vrazila loket mezi žebra a nasadila nadržený výraz.
„Co by z toho mělo být? Znám ho už od plenek. Vařili jsme spolu z písku.“
„Ale tehdy ti byli tři a jemu pět. Teď je ti šestnáct a jemu osmnáct.“
„Ale i tak…Nechci, aby se to mezi náma nějak pokazilo. Mám ho ráda, ale…ne tak, jako on mě.“
„Miluješ ho.“
„Ne, jsme jen kamarádi. Teda aspoň pro mě je kamarád.“
„Jo? Tak proč jsi ze spaní říkala jeho jméno, aby neodcházel a že ho miluješ?“
„C-cože? Kdy?“
„Minulou sobotu, jaks u nás spala. Dej mu šanci a nelži sama sobě!“
„Ale - “
„Žádné ale!“
--- večer ---
„Kam to jdeme?“ naléhala jsem na Jongupa, když jsme procházeli mezi vysokými stromy pořád dál a dál od cesty, po které jsme přijeli.
„Uvidíš.“ Záhadně se usmál a já nevěděla, jestli se mám bát, co na mě kde vybafne, nebo skákat radostí.
To říkáš už po sté! Proč mně to nechceš říct? Nesnaž se mě naštvat!
Nasadila jsem nevinný výraz, pověsila se mu na paži a zadívala se mu do očí. Jongup se jen pobaveně usmál
a ukázal někam před nás. Podívala jsem se směrem, kam ukázal a přestože byla tma, dokázala jsem rozeznat dvě houpačky stojící pár metrů od nás.
Sice je mi 16, ale když vidím houpačku, měním se na šesti letou a mám z toho, že na ní dělám blbiny, větší radost, než ty malé děcka.
Koutky mně vyletěly do širokého úsměvu a pomalu, jako každý normální člověk, jsem došla k houpačkám. Posadila jsem se na jednu z nich, pevně se chytla řetězů a prosebně se podívala na Jongupa. Ten se jen zasmál a přešel za mě.
„Proč jsi mě vzal zrovna sem?“ Dyť houpačky jsou na každém dětském hřišti. Je pravda, že trochu chatrnější, ale udrží nás. Většinou…
„Protože…sem nikdo nechodí. Jsme tu sami.“ odpověděl tiše a už hlasitěji dodal: „A uznej, že obsadit tříletým dětem houpačku je zákeřné.“ Při posledním slově do mě strčil, aby mě rozhoupal. Rychle jsem vyhnala z hlavy všechny myšlenky na jakékoli vážné věci a užívala si, jak vysoko létám. Připadala jsem si zase jako malá holčička, jejíž největší starostí je, jak vysoko vyletí a jak dlouho se bude rozmotávat, když zamotá řetězy až úplně nadoraz. To samé v tu chvíli zajímalo i mně. Na nějaké složitější myšlenkové pochody jsem neměla čas.
Ještě chvilku mně bude houpat a otočím se s tou houpačkou ve vzduchu o 360O, odletím z ní a přistanu někde na stromě.
Moje myšlenkové pochody se začaly ubírat směrem, co by se asi stalo, kdybych se otočila úplně, jaké by to bylo, jestli bych se tam udržela nebo bych odletěla až do pryč, jak daleko bych doletěla a jestli bych cestou zpátky náhodou nesejmula Jongupa. Když už i Jongupovi došlo, že bych mu mohla odletět, přestal mě houpat a posadil se na druhou houpačku. S úsměvem pozoroval, jak kolem něj prolétávám pořád tam a zpátky. Když už jsem se skoro nehoupala, zabrzdila jsem nohama a upřela svůj pohled na Jongupa. Najednou mi zase začalo vrtat hlavou, proč mě vzal zrovna sem. A pak jsem si vzpomněla na ten pátek…pokusil se mě políbit…a kdyby tam nevrazil Zelo, tak by to i udělal. A já bych se nechala.
„Miluješ ho.“ vybavila se mi slova Yong Ah.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě Jongup.
„N-ne.“ rychle jsem zamrkala a uvědomila jsem si, že jsem celou dobu hleděla někam do neznáma, jako by tam Jongup vůbec nebyl.
Ten zvláštní pocit…Znám ho už od malička, tak proč až teď? Pro ne už dřív?
„Opravdu?“ nevěřil mi.
„Opravdu. Všechno v pořádku.“ usmála jsem se, ale nedokázala jsem z hlavy vyhnat vzpomínku na pátek. Pořád jsem to měla před očima. Jongup se zvedl a zamířil ke mně. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Ďábelsky se usmál a začal zamotávat řetězy, na kterých byla houpačka zavěšená.
„Ne! Jongupe! Ne tak moc! Odmotej mě trochu!“ jančila jsem, když mě zamotal až úplně nadoraz. On mě ale ignoroval a roztočil řetězy opačným směrem, než je zamotal. Odmotávání trvalo opravdu dlouho…až moc dlouho. Jako malá jsem ten kolotoč milovala. A pořád miluju. Jenže z toho točení se mně příšerně motá
hlava a -
Jéé, Jongup je tu dvakrát! Dokonce třikrát! Který je ten pravý?
Pravý Jongup si očividně všiml mého zmateného pohledu, chytil řetězy otáčející se ze strany na stranu a zastavil mě. Chvilku počkal, až zase uvidím normálně, pak i se mnou pomalu udělal dva kroky dopředu tak, že jsem měla obličej ve stejné výšce jako on. Udělal ještě malinký krůček ke mně. Do nosu mě udeřila jeho dokonalá vůně. Byl tak blízko, že mě jeho horký dech lechtal na tváři, slyšela jsem jeho srdce, které bilo silněji než kdykoli jindy. Pohledem těkal po mé tváři, na okamžik se zadíval do mých očí, pak zase ulétl pohledem pryč. Byl nervózní. V jeho tmavých očích se odrážel strach, ale i bezmezná něha…a ještě něco…něco…nepopsatelného. Něco jako…touha? Ucítila jsem na tváři něžný dotyk, který způsobil, že se mi dýchání zadrhlo v hrdle, srdce začalo uhánět závodní rychlostí, polila mě vlna horka.
Ten pocit…je to…nádherně příjemné…pocit, že je u mě…že se mě dotýká…tak jemně…jako bych se pod jeho dotekem mohla rozpadnout, jako bych byla tou nejkřehčí a nejcennější věcí, co má…nedokážu to ani pořádně popsat.
Naše rty byly jen kousíček od sebe, ale Jongup pořád váhal, čekal na moji reakci. Nervózně jsem se kousla do rtu a pomalu zavřela oči čekajíc na polibek. Uplynula vteřinka…kratičká chvilka…Jongup spojil naše rty v odvážném polibku, který mi nedovolil vnímat cokoli jiného než měkkost a jemnost jeho rtů.