3.kapitola
NADRŽENÝ IDIOST S BOŽSKÝM ÚSMĚVEM
Ten tělocvikář je sexy. Zajímalo by mě, co to pořád čte.
Nenápadně jsem docupitala k Shikamarovi.
„Shikamaru, co to Kakashi pořád čte?“
„Icha Icha - úchylný román, který napsal Jirayia.“
„Ten inspektor?!“
„Jo, ten inspektor. Kakashi je pěknej úchyl.“
„Ale sexy úchyl.“ namítla jsem a na poslední chvilku proběhla pod oponou rozdělující tělocvičnu na poloviny – holky a kluci.
„Makej, poklusem, zrychli! Neboj se využít sílu mládí naplno!“ pořvával po mně Gai – tělocvikář kluků – s až nebezpečně nadšeným výrazem. Protáhla jsem se pod oponou a zabrzdila jsem těsně před Kakashim, málem jsem do něj napálila. Tělocvikář odtrhl pohled od knížky, já nasadila andělský úsměv. Kakashi zaklapl knížku a strčil ji do kapsy.
„Dneska máme v plánu závod. Vybereme nejrychlejší holku a kluka a ti si pak spolu dají závod.“
„Proč do toho zatahujete i nás? Když chcete s Gaiem soupeřit, netahejte nás do toho!“ ozvalo se zezadu nespokojeně.
„Jak jsi na tom Kakashi? Já už mám vybráno!“ oznamoval mu vesele Gai a přešel na holčičí polovinu tělocvičny, před sebou strkal Kibu, který z toho byl očividně “hrozně“ nadšený. Vypadal, jako by chtěl každou chvilkou usnout, třeba i ve stoje.
„Hmm. Tak se na to podíváme.“ mumlal si pro sebe Kakashi a otevřel chytrý sešit. Chvilku do něj hleděl, poškrábal se na hlavě, pak se mu rozzářily oči jako malému dítěti pod vánočním stromečkem.
„Jenny má velice dobrý čas v běhu na šedesát metrů. Nejrychlejší z děvčat. Tak máme taky vybráno.“ Zaklapl sešit, podíval se na mě a jeho maska se pohnula, nejspíš se pod ní usmál.
Děsivé…
„J-já?“ ukázala jsem na sebe vyjeveně.
„Ano, ty. Dej do toho všechno, musíš být rychlejší než on!“ vtloukal mi Kakashi do hlavy.
„A to jako budeme běhat dokolečka jak křečci?“ divila jsem se.
„Ne.“ Kakashi obrátil oči v sloup, nechápal, jak mě vůbec něco tak debilního může napadnout. „Půjdeme ven za tělocvičnu. Tam máme dráhu na šedesátku.“
„Aha.“
Všichni včetně mě a Kiby následovali učitele ven z tělocvičny, kde si posedali na lavičku a na zem. Vypadali jako slepice na bidýlku. Já a Kiba jsme se připravili na start a čekali, až to učitelé odmávnou.
„Síla mládí, Kibo!“ zakřičel Gai.
„Jenny, představ si, že za tebou utíká Deidara!“
„Co proti mně máte?!“
„Připravit – ke startu – teď!“ odstartoval to Kakashi, aniž by Deidarovi cokoli odpověděl. Totální ignorace. Já i Kiba jsme vystřelili stejně rychle; myslím, že jsme si oba představili, že za námi běží ta nadržená blonďatá katastrofa…a nohy při té představě hýbaly samy!
„Au!“ vyjekla jsem a než jsem si stihla uvědomit, co se stalo, seděla jsem na zemi zmatená jak lesní včela. Ohlédla jsem se za sebe, abych se ujistila, že se mně připletlo pod nohy něco jiného než moje noha. Na dráze ležela suchá větev.
Sakra, prohrála jsem.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se ke mně Kiba, který to kvůli mně otočil ještě před cílem.
„Myslím, že ne.“ zamumlala jsem a mnula si kotník.
„Můžeš si stoupnout?“ Dala jsem mu paži kolem ramen a pokusila se zvednout.
„Au.“ zasyčela jsem a celou vahou se pověsila na Kibu. „Nemůžu na to došlápnout. Hrozně to bolí.“
Kiba mi vsunul paži pod kolena a vyhoupl si mě do náruče.
C-co to děláš? Kibo!
„Pane učiteli, nemůže došlápnout na nohu, odnesu ji k Asumovi.“
„Dobře.“
Kiba se se mnou vydal směrem ke škole.
„Kdo je Asuma?“ zeptala jsem se a trochu se v jeho náruči zavrtěla.
„Zdravotník a matikář. Nevrť se.“
Přitiskla jsem se těsněji k němu a nasála jeho nádhernou vůni.
Člověk by čekal, že bude po běhu smrdět potem, nebo že aspoň nebude vonět, ale on voní. A ještě k tomu sakra dobře.
„Děkuju.“ pípla jsem skoro neslyšně.
„Za co?“ usmál se Kiba.
„No…že o mě máš starost.“
„To je snad normální, ne?“ Kiba sklopil oči, trochu se začervenal.
Áááww! Ne. Není normální, abys mě nesl v náruči a usmíval se tak, že z toho málem omdlívám!
Kiba bez zaklepání vešel do dveří něčího kabinetu.
„..brý den!“ pozdravil hlasitě.
„Neumíš klepat?“ vybafl na něj učitel sedící na točící židli; nohy vyhozené na stole líně spustil na zem.
Tak tomu se říká pohodička v práci…
„Má něco s kotníkem.“ informoval ho Kiba místo odpovědi a posadil mě na stůl mezi hromady papírů. Asuma vstal ze židle, přešel ke skříňce, chvilku se v ní přehraboval, pak z ní vytáhl obvaz a hodil ho Kibovi.
„Já musím jít učit. Zavaž jí to.“
„Já?“ ukázal na sebe překvapeně.
Najednou musí jít učit…doteď se tu povaloval a nějak mu nevadilo, že má být v některé třídě. A najednou musí jít učit! Jako, ne že by mně vadilo, že mě tu nechal samotnou s Kibou, protože Kiba je naprosto úžasný, ale…Ale! Už drž hubu, Jenny! Už nemluv! No moment, dyť já nemluvím. Tak už neuvažuj! Jenny, ty vole, nepouštěj se do žádných větších úvah. A radši ani do těch menších, nemuselo by to dopadnout dobře…Já si pokecám sama se sebou! Já jsem tak soběstačný člověk!
„Je tu snad někdo jiný? A ať na to nestoupá. Jak budete odcházet, tak zamkněte a klíče mně přineste, budu v druhé bé.“ Otočil se Asuma už na odchodu, hodil Kibovi velký svazek klíčů, strčil si do pusy párátko, které doteď mnul v ruce, a zabouchl za sebou dveře kabinetu. Pár vteřin jsem zírala na zavřené dveře, po tváři mi přelétl zvrhlý úsměv, pak jsem zvedla nohu s bolavým kotníkem nad úroveň stolu, na kterém jsem seděla a dožadovala se péče. Kiba položil klíče na stůl, s úšklebkem se posadil na židli, kde ještě před pár minutami seděl Asuma, našel začátek obvazu a začal mi s ním obmotávat kotník. Se spokojeným úsměvem jsem ho pozorovala a pohupovala druhou nohovu. Kiba se pořád usmíval, oči upíral na mou nohu.
„Hotovo.“ prohlásil Kiba, pořádně utáhl malý uzlíček, aby se mně to nerozvázalo a zvedl pohled od nohy k mým očím, úsměv mu z tváře pomalu zmizel, jeho výraz zněžněl.
Panebože…
Dech se mi zadrhl v krku, měla jsem pocit, že se rozpustím, pod tím jeho pohledem by roztál i ledovec. Chtěla jsem uhnout pohledem, abych se nezačala červenat (stačilo, že jsem se usmívala jak idiot), ale nedokázala jsem to, nemohla jsem z něj spustit oči. Kibovy oči…Můj pohled na zlomek vteřiny sjel k jeho rtům…Rychle jsem zamrkala, abych přišla na jiné myšlenky a sklopila oči k zemi. Kiba se na mě pořád díval takovým tím pohledem jako by…jako by se chtěl o něco pokusit, ale už to nebylo jako předtím.
„Děkuju.“ Zapřela jsem se rukama o stůl a chtěla seskočit ze dolů, ale Kiba mě chytil za boky, aby mi v tom zabránil a posunul mě zpátky dozadu.
„Co to děláš?“ nechápala jsem.
„Asuma říkal, že na to nemáš stoupat.“
„Ale to neznamená, že nemůžu chodit.“
„A jak chceš asi tak chodit po jedné noze, kočko?“
„Proč po jedné? Mám dvě.“
„Ale na tu jednu nemůžeš došlápnout.“
„Ale můžu.“
„Zapomeň.“
Teď zníš jako moje mamka. Ale mamka není tak roztomilá.
Znovu mě vzal do náruče, naznačil mi, abych vzala klíče a zamkla a odnesl mě zpátky na hřiště před tělocvičnou.
„Bolí to?“ zeptal se starostlivě.
„Ani ne. Klidně bych mohla jít sama.“
„Pak by to ale bolelo.“
Zdá se mi to, nebo řekne cokoli, jen aby mě mohl nést? Ne že by mně to vadilo, ale…je to příjemné. Je mi v jeho náruči dobře. Nechci od něj pryč. No moment – proč od něj nechci pryč? Není to snad proto, že bych…NE! To není možné! Kiba je nadržený idiot, který neskutečně krásně voní, nese mě v náruči, jen aby mě nebolela noha, má dokonalý úsměv a stop!
Kiba mě opatrně posadil na lavičku a odběhl za klukama hrát fotbal. Nedokázala jsem z něj spustit oči. Deidara se na mě vražedně podíval. Asi proto, že se mu Kibu nepovedlo dostat do postele a mě dobrovolně nesl v náruči. Já mu ten pohled oplatila širokým úsměvem a dál už jsem si ho nevšímala a sledovala jsem Kibu.